čtvrtek 21. dubna 2011

Zapomněla jsem

Zapomněla jsem, jaké to je, vzít svého chlapečka do náručí a odnést ho do postele. Tři měsíce jsem šetřila svou jizvu skrz dutinu břišní, aby se jí, holčičce, samou námahou nic nestalo. Konečně mi došla trpělivost a vrátila se odvaha. Sice jsem na pooperačním oddělení motolské nemocnice uzavřela smlouvu s mocnostmi pekelnými, že čtvrt roku nezvednu nic těžšího než novorozeně a půl roku než velké balení kočkolitu, ale ten den, kdy se ze mně musí zase stát matka na plný úvazek se kvapem blíží. J. končí posunutá pracovní doba a tak už nebude moci vozit Máťulku do školky, a jelikož to vypadá, že vzít kluka za ruku a říct "Tak pojď" nebude ještě dlouho možné, musím trénovat. Je to nádherný pocit, obejmout jeho dvacetikilové tělíčko, cítit malé, sepnuté ruce za krkem a únavou ztěžklou hlavu na rameni.

Zapomněla jsem dnes ráno vzít spolu se svými zavazadly i baťůžek nejdůležitější, obsahující potřeby přebalovací, krmící a čokoládové skvrny čistící. Dnes jsem nastoupila poslední parádní jízdu na onkologii a v původním denním plánu byla i Matýskova návštěva stomatologa. Od snídaně po prásknutí dveřmi od bytu jsem trávila čas pobíháním po našem 3+kk, balením plínek, přesnídávky, lžičky-plastovky, dokladů, náhradního oblečení (nikdo neví, co všechno je Maty schopen předvést na zubařském křesle pevně přichycen otcem a aspoň dvěmi sestrami) a své počínání jsem doprovázela patřičným slovním komentářem pro J., aby věděl, co batoh obsahuje a kde. Každou větu jsem pečlivě a srozumitelně zopakovala a doplnila dovětkem "Slyšels?". I tak si myslím, že by synovu kartičku pojištěnce a možná i pár dalších propriet nenašel, ani kdyby ho lechtali na chodidlech. Konečně jsme opustili naše malé rodinné hnízdečko, dojeli do nemocnice číslo 1, která tvoří k Motolu takovou malou předehru a kde skrývají mé krevní výsledky a láska mého života zjistila, že Máťulkovo zavazadlo zůstalo pečlivě sbalené doma vedle botníku. Praha byla opět zacpaná tak, že komentátorům v rádiu docházela čísla na stupnici neprůjezdnosti, na opuštění hradeb nebylo ani pomyšlení a tak jsme synovu návštěvu zubního oddělení přehodnotili. Zase. Konec konců, až mu bude 18, může si tam dojít sám a nechat si zub opravit.

Zapomněla jsem, jaká je paní docentka fešanda. Když jsem si vyčekala několikahodinový důlek na nepohodlné nemocniční židli (Konečně jsem zjistila, v čem je problém. Sedačky v místních čekárnách byly přibity ke zdi ve výšce odpovídající sedícímu člověku dlouhému 1,70m a jak už je zvykem, na nás prcky se zapomnělo. Vsadím se, že to dělal chlap.), byla jsem pozvána do ordinace, kde seděla u počítače sama majitelka oddělení a měla krásný, nový, krátký a šik účes. Postěžovala jsem si jí, že mi posledně opravdu nebylo dobře a poprosila jsem, zda by bylo možné dostat domů veškerý farmaceutický arzenál, jaký mi ona může nabídnout. Byla laskavá a zapisovala do mé karty jeden lék za druhým. A snažila se mě uklidnit větou, že příště už to bude naposledy. Krve by se ve mně nedořezal. Ne, ne, ne, ne, NE! TOHLE je naposledy! Mám to napsané i ve své krásné růžové složce! Já už sem nechci! A nepudu! Když to pomůže, tak se tady i rozpláču jako malé dítě, ale na další chemoterapii mě nedostanou ani párem ukrajinských mafiánů! Paní doktorka si mou litanii s klidem vyslechla, pohlédla na mě kritickým zrakem, který mi vyčinil do zbabělců, aniž by ona musela pohnout rty, hluboce si povzdechla a souhlasila. Dokonce mi změnila chemoterapii zpět na krátkou, bezbolestnou, ne tak zvracecí, sice mé krvinky likvidující, ale koho to štve, když už to nikdy nebudu muset podstoupit. Pěkně jsem poděkovala a vypadla z ordinace dřív, než by si to mohla rozmyslet.

Zapomněla jsem kartáček na zuby. Na nemocničních postelích trávím posledního půl roku, střídám instituce jednu po druhé a nikdy jsem nic nenechala doma. Až teď. To je naprosto jasný důkaz, že je třeba toho nechat. Balení pyžama, županu, knih a všech ostatních potřebností k hospitalizaci. Stačilo. Přišla jsem na to samozřejmě až při vybalování na pokoji a jen velmi nerada jsem utratila třetinu své výplaty v místním lehounce předraženém obchodě. Za chyby se paltí a já teď mám ten nejdražší kartáček na zuby v celé Praze.

Zapomněla jsem, že jsem si posledně vystřelila z té nejmilejší zdravotní sestry, která tu pracuje. Nechala se slyšet, že se za to na mě ještě pořád zlobí a že naše přátelství je v troskách. Sice se usmívala, když mě zahrnovala výčitkami, ale mně bylo hanba a až půjdu příště kouřit, musím sehnat nějakou opravdu dobrou čokoládu.

Abych to shrnula, má věrná přítelkyně skleróza dnes opravdu zaúřadovala. Vlastně mě to ani tolik nemrzí, poněvadž to dokazuje, že chemoterapie útočí opravdu jen na ony ošklivé rakovinné buňky a ty byť poškozené, ale mé oblíbené mozkové, nechává nedotknuty. Důležité věci si pamatuju. Že na mě doma čekají mí kluci, že mám spoustu přátel, kteří mi drží palce a že tímto víkendem mé trápení končí.

14 komentářů:

  1. Jste nepřekonatelný  B O R E C !!! Držte se! Jana

    OdpovědětVymazat
  2. A od teď už to bude jenom lepší! Teda až na tu sklerózu.. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Hurá naposledy....já jsem jen zvědavá co zase Maťulka předvede nového:-) Držím palce a myslím na Tebe..

    OdpovědětVymazat
  4. chodím vás pravidelně číst a obdivuju vás. Jste sakra silná ženská.

    OdpovědětVymazat
  5. Ještě že jste se nenechala uvrtat, správně, teď je naposled a od teď už jen samá pozitiva a sociální jistoty, pro všechny 3! :o)

    OdpovědětVymazat
  6. Obdivuju, fandím, pořád. A chci, abys pořád psala, čte se to úžasně.

    OdpovědětVymazat
  7. Peťulko, pusu i pozdravy vyřídím, díky

    OdpovědětVymazat
  8. Disneyho, samozřejmě

    OdpovědětVymazat
  9. Taky přeju hodně síly, málo zvracení a hlavně humor stále při sobě :). Už máte rozmyšleno co budete dělat se všemi těmi šátky, co jste si kvůli mrše na eR nakoupila a co je už odteď nebudete potřebovat? :)

    OdpovědětVymazat
  10. Přeju, ať je pobyt v tomhle hotelu opravdu naposledy. Hodně sil, humoru, přátel a lásky tvých nejbližších. Ester

    OdpovědětVymazat
  11. Moc držím na poslední chemoterapii palce!!! ať to máš už brzy za sebou a všechno je to jen zlý sen.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...