úterý 26. dubna 2011

5. chemoterapie

Je to za mnou. Neskutečná úleva. Není mi nijak extrémně špatně, jsem jen slabá jako moucha. Moucha po silvestru s kocovinou. Zčásti je to dáno tím, že paní docentka laskavě rozhodla, že když už dostávám poslední dávku (moc se jí ten nápad nelíbil, ale udolala jsem ji argumenty), dá mi takovou, po které jednomu není zle, netráví dny s hlavou v záchodové míse a může se najíst. Jako bonus tahle kapačka trvá jen slabou hodinku a mohla jsem tak v sobotu dříve domů. A částečně je to, že jsem v pořádku způsobeno faktem, že jsem tele. Nevšimla jsem si, že mám uvolněný závit na kanyle a dobře polovina láhve vykapala místo do mé dychtivé žíly do postele. Zjistila jsem to, až když bylo po všem. Zavolala jsem sestřičku, která si jako posilu přizvala zkušenější kolegyni a poté, co se dost nasmály nad mou nízkou inteligencí prohlásily, že větší průšvih by byl mě předávkovat a tak se budeme kolektivně tvářit, že se nic nestalo. Souhlasila jsem, v rekordním čase sbalila zavazadla a zavolala J., aby si mě co nejdřív vyzvedl, než někdo změní názor a celá víkendová legrace se bude pro velký úspěch opakovat.

V místním krámku jsem nakoupila potřebný počet bonboniér, tak aby se dostalo na všechny směny sester, které se o mne téměř půl roku staraly a odevzdala jsem je v jejich malé kanceláři. Holky byly moc rády a slova loučení doplnily roztomilým "Snad už se nikdy neuvidíme a když, tak jinde a za jiných okolností." Ano. Už nikdy v životě nemíním vstoupit na jejich malé oddělení, natož si lehnout do některé z postelí. Mám své plány a tohle do nich vůbec nijak nezapadá. Ještě jsem si vzpomněla na malou sestřičku, která se na mě moc zlobí, kvůli (velmi vydařenému) aprílovému žertu a přidala jsem Modré z nebe jako odpustek. Její kolegyně byly o všem zpraveny a se smíchem slíbily, že jí čokoládu schovají. Tak. Nechala jsem za sebou mokrou postel a čistý stůl.

Přestože jsem se rozhodla, že nechci mít na tuhle část mého života žádné vzpomínky, což by s mou zapomnětlivostí neměl být až takový problém, tudíž jsem si zakázala navazovat přátelství a měnit telefonní čísla, byla tady jedna osoba, se kterou jsem se musela rozloučit. Slečna K. je krásná dívka mého věku. Setkaly jsme se na dvou terapiích a nikdy jsme si nepřestaly vykat. Zvláštní vztah, vezmu-li v úvahu, že bydlet ve stejném městě, tahaly jsme kačera po stejném koberci v jedné mateřské školce. K. dostala rakovinu jako dárek ke svým třicátým narozeninám předloni o vánocích. A vloni znovu, aby jí to nebylo líto. Minulou chemoterapii nešetřila svými diazepamovými úsměvy a energií, tentokrát z ní na konci pobytu zůstala malá, hubená, zelená troska s kruhy pod očima. Žádné zrcadlo na světě by mi nemohlo dát přesnější odraz. Viděla jsem sebe před měsícem a svíralo se mi nad námi srdce. Tentokrát jsem to byla já, kdo se postavil k její posteli a přál, ať to brzy přejde a už je jenom líp. Vím, že je na tom zle. Moje rakovina oproti jejímu případu je lehké nastuzení a až K. mi připomněla, že se na ni dá umřít. Moc si přeju, aby to přežila a budu jí držet všechny palce co mám, i kdybych se nevešla do lodiček.

Pomalu mi začíná docházet, jakou hrůzou jsme si s J. prošli. Je to jako ráno po Štědrém dnu, když je člověku šest nebo sedm, pomalu se probouzí a ví, že pod stromečkem leží ty spousty hraček, co včera dostal. Chvíli trvá, než rozespalý mozek tuhle informaci zpracuje, poručí tělu vyskočit z rozehřáté postele a běžet se přesvědčit na vlastní oči. A znovu prožít tu radost včerejšího večera. Ty správné závity v mém mozku do sebe ještě nezapadly a myslím, že to ještě nějakou dobu potrvá, každopádně jsem si jistá, že ta malá noční můra je pryč. Máme s J. spoustu plánů, které je potřeba uskutečnit a hromadu snů, které se sice nikdy nestanou realitou, ale nikdy není na škodu mít v záloze nějaký ten vzdušný zámek, poněvadž co kdyby ...

PS. Tímto bych chtěla moc a moc poděkovat vám všem, kteří jste tu se mnou celou dobu byli, četli, někdy napsali slova útěchy a povzbuzení. A že vás bylo. Se psaním blogu samozřejmě nekončím, u nás pořád bude sranda a dost průšvihů, které stojí za to vykřičet do světa, ale doufám, že smutným článkům odzvonilo. Dovolím si parafrázovat pana Viewegha: Děkuji, laskavý čtenáři.

15 komentářů:

  1. Milá prdlá prvomatko!! Mám radost, že jsi nemocnici ukázala trvale paty - o tom vůbec nepochybuji- a těším se na články z "normálního" života. A tyhle, u kterých jsem se smála i brečela, budou jen připomínat v archívu, co všechno jste jako rodina dokázali překonat a zvládnout. Držím palce!!

    OdpovědětVymazat
  2. Tak vidíš, jak to všechno uteklo! Já už taky chodím do práce, je to záhul, ale dá se. Čtu vše, i když se zpožděním, ale komenty prostě nějak nestíhám...

    OdpovědětVymazat
  3. gratuluju a do dalších dní přeju spoustu matýskových pokroků a dní bez lékařů :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Huráááá - moc držím palečky, ať už to nemusíš nikdy prožít

    OdpovědětVymazat
  5. Všechno dobré přeje Et

    OdpovědětVymazat
  6. Gratuluju, ale fakt mi prijde i na tenhle blog morbidni reklama pod timto clankem "Kdy zemrete? Kalkulacka zde":)))))

    OdpovědětVymazat
  7. Jsem ráda,že je to za váma,zvládla jste to úžasně.I já se těším na další články od vás.Pa Blanka

    OdpovědětVymazat
  8. Hura třikrát hurá, a teď jen už samá pozitiva a sociální jistoty.....moc moc gratuluju....

    OdpovědětVymazat
  9. Psala jsem asi daakrát na začátku a až teď, ale pročítám Matýskovi postupy a úspěchy i Vaši sílu a vůli. Jsem ráda za Vás, že jste to s nadledem a silnou vůli dopracovala až sem a přeju hlavně pevné zdraví a další a další úspěchy jak Matýskovi, tak Vaše.

    OdpovědětVymazat
  10. Bezva zpráva, raduju se s Váma, jste fajn:-)

    OdpovědětVymazat
  11. Takže vzhůru do nového, lepšího ;-) života,  krásného a jedinečného i přes trable, které přináší. Hlavně ať se máte pořád rádi, drží palce Š.

    OdpovědětVymazat
  12. tak je to za Tebou! Věřím, že navždy! A co to hezkého přineslo! Tolik Matyho pokroků, jednu milou diskuzi... Ale teď už jen to hezké, bez těch ošklivostí! Howgh!

    OdpovědětVymazat
  13. Přeji dobré dny,ve kterých už nebudou myšlenky na zrádné nemoci.Jen jsem ti chtěla napsat, ve 30-ti jsem měla nález,operace, čekání na výsledky, v případě výsledků blbých,chemoterapie. U mne naštěstí stačila ta operace,pak už jen kontroly 4x do roka.Teď je mi 37 , kontrolují mne už několik let jen jednou ročně. Takže,když to šlo u mne,přeji i tobě, ať to jde i u tebe! A těším se na příjemné čtení!

    OdpovědětVymazat
  14. Tfuj, tfuj, tfuj, ťukám to tu na dřevo, ať je navždy zažehnáno a už jen samé světlé zítřky.

    OdpovědětVymazat
  15. Mám radost. Smajlů netřeba. Chovám obdiv k tomu, jak to zvládáš. Zlomte vaz, vy tři mušketýři.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...