čtvrtek 14. dubna 2011

Spolehnout se na chlapa

Ano, vím, že se to nedělá a je to velká taktická chyba, ale když já to chtěla zase jednou zkusit. Jaké to je, když to nejsem JÁ, kdo má v hlavě podrobný itinerář cesty, seznam úřadů a ordinací, které je potřeba obejít, telefonní číslo pneuservisu, kam se musí zajet. Doufala jsem, že když vydám naprosto jasný povel k přezutí auta, stane se to. Že když v osm hodin ráno poprosím svého muže, aby se POŘÁDNĚ podíval do mapy, kde daná klinika leží a zjistil, jakými dopravními prostředky se tam v jednu odpoledne dostaneme, bude naše cestování po hlavním městě bezproblémové, nekomplikované a jednoduché. Bože, já byla naivní.

Musím zřítelnici oka mého přiznat, že snaha byla. Kluci se ráno vypravili do školky a můj partner se až podezřele dlouho nevracel. Než jsem stačila zalarmovat policii (do stacionáře je to chabých tři sta metrů, ale nikdo neví, co může upoutat ajťákovu pozornost a on se ztratí), J. se zklamaným výrazem ve tváři vstoupil do bytu a prohlásil, že jeho snaha najít pneuservis je u konce. Projel jich v našem městečku hned několik a bezúspěšně. Rozhodla jsem se převzít situaci pevně do svých rukou a vyrazili jsme do blízké vesničky s malinkým autoservisem a velmi ochotným majitelem, který rychle a na počkání vyměnil ty pitomé pneumatiky. Měla jsem na jazyku hned několik jízlivých poznámek o tom, že toto řešení jsem navrhovala již před několika dny, ale byla jsem tehdy převálcována argumentem "nech to na mě" a tak jsem se spokojila jen s významným pozvednutím mého již téměř neexistujícího obočí.

Trest za mou domýšlivost mne odpoledne neminul. Bylo potřeba přivézt Matýskovy nožičky ortopedovi, aby se na ně podíval a zhodnotil jak moc náš syn potřebuje ortopedické boty a vložky do nich. Pan doktor sídlí v Praze. Téměř v centru. V odpoledních hodinách je autem nedosažitelný. Zaparkovali jsme Arthura na parkovišti zkraje hlavního města a dál pokračovali po vlastních. Doufala jsem, že uposlechnuvše mých ranních proseb a instrukcí, ví můj muž přesně kterými prostředky MHD a za jak dlouho se na místo dostaneme. Netušila jsem jak vynalézavý J. dokáže být. Nevadí, že je zima jako v psinci, málem že nesněží, uděláme si procházku a cestu si "zkrátíme" Olšanskými hřbitovy. Nikdy jsem v nich nebyla. Množné číslo v názvu jsem považovala za výstřelek pražského magistrátu. Neměla jsem tušení, že ony hřbitovy zabírají třetinu hlavního města. Bláhová a úplně pitomá.

Vystoupili jsme z metra a otec mého dítěte určil usměr. Prošli jsme kamennou bránou a vstoupili do očistce. Bylo pošmourno, za krk mi padaly ledové kapky, Maťulka v kočárku protestoval a na hřbitově ani noha. Čím hloub jsme se nořili do nitra arreálu, tím více se mě zmocňovala obava, že živí se odtud nedostaneme. Po čtvrthodině chůze jsem se roztřeseným hlasem optala J., zda ví, kterým východem vyjdeme ven. Odpověď mne moc nepotěšila, jelikož můj životní partner se nechal slyšet, že si není moc jistý, jestli odtud vede více cest, než ta, kterou jsme přišli. To byla první indicie k přehodnocení mé naděje, že trasa byla naplánována a aspoň někdo z naší malé skupinky ví, kudy se dostaneme do cíle. Míjeli jsme vkusně vyvedené cedulky s čísly hřbitovů: 3, 7, 12... další znamení, že toto místo nemá hranice a že cestička z drobečků zas nebyl tak špatný nápad. Jelikož jsme věděli, že už teď jdeme pozdě, přidali jsme na tempu a mé malé nožičky na podpatku začaly protestovat. Strach o život zatím převládal a tak jsem za dvoumetrovým J. cupitala, co mi podrážky stačily. Za obrovskou sochou s anděly, jejíž krásu bych ráda obdivovala déle než ty tři vteřiny co jsem kolem ní běžela, stála naše záchrana a zametala chodník. Štíhlá postava s tmavou kapucí přetaženou přes hlavu pečlivě odstraňovala napadané listí z mokrého asfaltu a já se jí přikradla za záda s opatrným "Dobrý den, můžeme se zeptat?" Nic. Udělala jsem ještě krok a zopakovala svou otázku. Žádná reakce. Vítr hvízdal ve větvích, vůkol ani živáčka a kluci postávali v bezpečné vzdálenosti. Začala jsem se fakt bát. Zvýšila jsem hlas "Haló?" a došla k závěru, že muž bude nejspíše hluchý. Ve chvíli, kdy jsem chtěla svůj boj vzdát, vrátit se ke kočárku, sednout si na bobek a zavolat hasiče, aby nás vysvobodili, otočila se tmavá kapuce mým směrem a já téměř uskočila před hubenou tváří s vystouplými lícními kostmi a tmavýma očima zasazenýma hluboko v důlcích. Ďábel existuje. Postava si vytáhla z uší sluchátka a optala se, čeho si má černá duše žádá. Na otázku kudy jsem dostala strohé, avšak praktické "pořád rovně, u kříže doleva". Poděkovala jsem, ještě chvíli počkala na smlouvu a brk, kterým bych se měla píchnout do prostředníčku a podepsat, když se však nic takového nedělo, vrátila jsem se k J. a vydali jsme se udaným směrem. Za chvíli jsme spatřili orientační bod (když jsem viděla Ježíše jen v bederní roušce přibitého ke kříži, byla mi zima i za něj), odbočili a další čtvrthodinu utíkali obklopeni hroby, mohylami a hrobkami, nijak nenaznačujícími, že se poblíž nachází zeď nebo tramvajová zastávka. Oslovili jsme ještě jednu zaměstnankyni taktéž zametající listí se sluchátky na uších, takže postup byl naprosto stejný - sedmkrát haló a překvapený úsměv, která nám prozradila, že východ je nedaleko. Naštěstí byl. Odvyklá pohybu jsem po tomto maratónu sotva popadala dech a podlamovala se mi kolena. J. se s obavou o mé zdraví optal, jak mi je, na což jsem neodpověděla, ale kdyby pohled mohl zabíjet, ležel by chlapec roztrhán na sto malých kousků po půlce Žižkova. S touto odpovědí se kupodivu spokojil a již klidným krokem jsme dorazili k poliklinice. Ještě jsem musela překousnout informaci, že budova, kterou hledáme je někde v této ulici, jejíž délka byla dle mého skromného odhadu asi 5 kilometrů, ale už jsem opravdu neměla sílu ani na vyčítavé loupnutí očima.

I přes nešťastnou sérii chyb a omylů, počínající mým rozhodnutím, že vše nechám na svém muži, jsme do ordinace dorazili. Pan doktor se podíval, jak si Matýsek chodí po vnitřních stranách kotníků, napsal mu poukázku na botičky a my se tentokrát opravdu nejkratší cestou (před poliklinikou staví tramvaj, která jede až k zaparkovanému Arthurovi, ten chlap by fakt jednu zasloužil) dostali k autu a domů. Ke cti a chvále mému partnerovi slouží fakt, že vůz má nové obutí, Maťulka ho za chvíli dostane taky a nakonec to tak špatný výlet nebyl, viděli jsme hrob Viktora Dyka. Ale už se nenechám nachytat a až spolu pojedeme do hlavního města příště, přibalím si ke svačině, termosce s čajem a svetru pro Matyho i podrobný a aktuální plán Prahy.

10 komentářů:

  1. a pokud nezemřeli, bloudí tam někde dodnes...

    OdpovědětVymazat
  2. :-) žena už si zase vymýšlí, aby byla zajímavá :-) To že jsem hledal pneuservis v 8 hodin ráno, abych rychle přezul než vyrazíme do Prahy a ona byla spokojená, to už nezaznělo, holt bylo všude ještě zavřeno :-) to že ona "našla" luxusní pneu ve vedlejší vesnici, kam nikdo nejezdí, protože je dvakrát dražší než u nás ve městě, jsem také skousl (a tady se dočetl, jak je úžasná, že to tak zařídila :-) ), ale se hřbitovem má pravdu. Na mapě to vypadalo jako průchozí park, než jako strašlivý arlington obehnaný třímetrovou zdí s divnými zaměstnanci se sluchátky a chlapec se zapadlýma očima, který na nás ještě zdálky volal "Následuj křííííž" byl k zulíbání. Nejvíce mě pobavilo sídlo doktora. Byla to ohromná kancelářská budova na Olšanské, plná doktorů různých vyznání a barev, ale hlavně k nim vedlo ohromné dvojité schodiště cca 25 m dlouhé, žádná rampa, nic. Na to, že většina jsou ortopedi, jsou celkem frajeři :-) než se tam člověk vyškrábe, bude potřebovat o dva až tři doktory víc, aspoň si vydělají. Dědečka s berlemi stojícího dole na chodníku jsem docela litoval a on evidentně rozmýšlel, jestli mu vyšetření za tu námahu stojí. Příští návštěvu budeme muset nějak logisticky promyslet, možná doktora zavolat dolů pod schody, ať si jednou zkusí vynést náš kočár k němu do ordinace.

    OdpovědětVymazat
  3. Kamkoliv vyrážím se svým mužem,tam mám sebou sekerku,kompas a jídlo na tři dny a neptejte se proč,hehe.

    OdpovědětVymazat
  4. ale tak J., oni to s Vámi myslí dobře, však moc dobře ví, že si jako rodiče malocha jen těžko najdete chvilku na pořádný sportovní vyžití, nemluvě o posilovně, takhle to máte vlastně levnější... A u důchodců je to jasné, když můžou ráno v sedm sprintovat kauflandem, aby jim neuteklo nějaké to akční zboží, můžou vyjít i pár schodů - alespoň si pořádně uvědomí, co že je to vlastně bolí...[joke] Muhehe (nic proti důchodcům nemám, já se tam beztak nedostanu tak brzy, aby mi vadili... Na to vstávání moc nejsem...)

    OdpovědětVymazat
  5. To je teda nahoda, chodime take na Olsanskou na ortopedii :-) Pokud tam ještě pojedete, tak by se Vám mohlo hodit, že se do budovy dá bezbarierově dostat po chodniku vlevo od hlavnich schodu - kolem lekarny. Vjedete primo k vytahum v suterenu. Ty schody jsou opravdu vrazedne.

    OdpovědětVymazat
  6. Hezké počtení, zážitek nemusí být dobrý, ale musí být silný.

    OdpovědětVymazat
  7. Maminko, snad Tě uklidní, že můj tatínek je Pražák, a nejenže zapomíná, kde se daná poliklinika Olšanská 7 nachází, on ani neví, proč tam jdeme ... až pojedeš příště, dej vědět. Anebo termín řekni, třeba se potkáme v čekárně ... ovšem, podle toho, ke komu chodíš? K Maříkovi? Ke Chromému? K tomu dalšímu, jehož jméno nevím? My jsme Maříkovci ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Jak se to říká...chybami se člověk učí? Ale zase nebýt J., neměla bys mysteriozní zážitek a vůbec - o čem bys psala? :-))

    OdpovědětVymazat
  9. Článek super a J. komentář taky nemá chybu :)

    OdpovědětVymazat
  10. Jitko moc moc díky, to je to pravé info pro příště

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...