úterý 12. dubna 2011

Kdo si hraje, nezlobí

Každý v sobě máme malé dítě. Většina dospělých o tom buď neví, nebo se aspoň snaží tvářit, že neslyší, jak se ten hlásek uvnitř hystericky dožaduje točené zmrzliny, ale k chlapovi metr devadesát se nehodí, aby chodil po ulici s diplomatickým kufříkem v ruce a nechal si na sako dražší než malé sportovní auto odkapávat vanilkový sajrajt. U nás doma se za svá hravá já nestydíme. Jestliže platí "jsi tak mladý, na kolik se cítíš", my s J. jsme ještě zdaleka nedosáhli puberty. Svědčí o tom několik skříní nacpaných hračkami, které nepatří Matýskovi, ale pokud je definitivně nerozbijeme, máme v plánu se s ním podělit, jen co projeví zájem. Několik autodrah vzájemně propojitelných, tři balíčky žolíkových karet (které kdyby se promíchaly, dají svým počtem dohromady sotva jednu kompletní sadu), vrtulník na dálkové ovládání, asi pět krabic puzzle (ve kterých samozřejmě chybí určitý počet dílků, jež nikdo neztratil, takže se logicky musely vypařit) a hlavně společenské hry. Od jednoduchého Člověče nezlob se, přes Fantoma staré Prahy po nejnovější výkřiky módy - složité strategické hry s tisíci plastikovými postavičkami a herním plánem o rozloze našeho obýváku.

Láska mého života je muž jednadvacátého století, který kojeneckou láhev vyměnil rovnou za klávesnici a myš, tudíž u nás nesmí chybět hry počítačové a elektronické. V pravidelných intervalech propadáme akčním střílečkám, strategickým partiím a simulátorům a na nějakou dobu naše vědomí mizí z povrchu zemského. Oběť se sluchátky na uších tráví hodiny a hodiny u monitoru, nevnímaje monology toho druhého, který si naivně myslí, že hm pronesené od počítače je známkou právě probíhajícího rozhovoru. Jsme kamarádi a tak ten, který má momentálně jasnou hlavu a nemusí přemýšlet nad tím, jak dobýt kótu 456 nebo zabít třistahlavou saň, se o partnera stará s něhou ošetřovatelky velmi starého milionáře. Nosí mu jídlo až ke klávesnici, zvedá zvonící mobil a když si jde o půlnoci lehnout, na znamení, že je opravdu čas spát zhasne stolní lampičku. Po pár dnech je hra dokončena, všechny příšery mrtvé, druhá světová válka dobojována. Na nějakou dobu se život v našem bytě vrací do normálních kolejí.

Já, na rozdíl od svého partnera zbožňuju deskové hry. Což je v rodině se dvěmi dospělými a jedním dítětem, které není schopno ve svých hypotonických prstech udržet plastikovou figurku, poněkud problém. Za dlouhých zimních večerů vyndávám ze skříně Scrabble a Monopoly, ostentativně jimi třesu J. před nosem a prosím o jednu, maximálně dvě partie. Podle herní nálady, či spíše nenálady, kterou můj muž zrovna oplývá, uplácím pamlsky a nabídkou, že ho nechám vyhrát. Což většinou není potřeba, jelikož J. je chytrý jako opice a málokdy mne mine jeho drtivá porážka. Nevadí. Dvě hodiny házení kostkou a skupování budov na Václavském náměstí mi vydají za jeden den strávený na Matějské pouti.

O víkendu jsem se ovšem vyřádila. Přišla návštěva. Několikačlenná. Což znamenalo, že v pokročilou hodinu, až budou prodiskutována všechna důležitá témata, jako naše politická situace, jaderná elektrárna v Japonsku a záchrana deštných pralesů, budu mít šanci vyštrachat některou z našich objemných krabic a ukecat ovíněné společenství, že je čas na zábavu. Povedlo se. Společenská deskovka Svět, kterou nám přinesl Ježíšek a jejíž obsah pro velkou náročnost spatřil světlo světa všeho všudy jednou, udělala za večerem příjemnou tečku. Poněvadž jeden z návštěvníků, kamarád A. je cizojazyčného původu (naštěstí floridského a anglicky jsme tu jakž takž uměli všichni), rozhodli jsme se celou hru překládat do jeho mateřštiny, aby z toho taky něco měl. A večer dostal v tu ránu nový rozměr. Přeložit termíny jako prvok nebo vlákno z velbloudí srsti, se zdálo bez strýčka Googla nemožné. V určitém okamžiku byla dokonce vzpomenuta blondýna z Youtube, která se divila, že existuje země jménem Hlad (Hungary). Že už slyšela o státu Krocan (Turkey), ale teda tohle .... Překvapil kamarád S., který bezpečně věděl, že první universita na světě byla ta v italské Bologni. I když jsme kolektivně váhali nad Paříží, byl si neoblomně jistý, že má pravdu a měl. Vzápětí nepěkně zaváhal nad konstruktérem prvního teploměru, kdy z možností Galilei, Celsius a Fahrenheit, nevybral správně (nevybral by nikdo. Kolektivně jsme považovali možnost A za mystifikační). Do dvou hodin do rána se náš obývák otřásal smíchem a vášnivými hádkami vedenými v lámané angličtině. Zeptala jsem se A., zda mu naše zmrvená gramatika a výslovnost nepřipadá k smíchu a byla jsem ujištěna, že všichni mluvíme moc hezky a hlavně nemáme nakrmit-lišku angličtinu (feed-a-fox english). Vysvětlení jsem dostala záhy. A. byl jednou v pražském metru svědkem rozhovoru dvou chlapců pubertálního věku, kdy jeden tvrdil, že používá program Internet Explorer a druhý na to kontroval, že on má Fírfox, čemuž A. rozumněl samozřejmě po svém. Nemá to u nás, chlapec, lehké. Pravda.

Naše mozky prostě v určitém směru nepřekročily hranici deseti let. Autíčka, vláčky, internetové onlinovky, plyšoví medvědi. Na všechno je v našem malém bytě místo. Těšíme se, až se k nám přidá Matýsek a budeme pořádat velké rodinné turnaje v Člověče nezlob se. Když bude hodný, možná ho s J. necháme i vyhrát, přeci jen máme třicet let náskok.

3 komentáře:

  1. njn nikdo není dokonalý :o)

    OdpovědětVymazat
  2. Chodím sem nakukovat, obdivuji váš nadhled a smysl pro humor, to, jak se ke všemu stavíte čelem i když to asi není jednoduché. A ještě navíc jste hravá, skvělé !

    OdpovědětVymazat
  3. Ježíííš, já se tu bavím :) Já ty vaše články miluju. Je to nádherný, takhle trávit večery.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...