pondělí 21. března 2011

Kam o prázdninách?

Milujeme cestování. Autem, autobusem, letecky, kdykoliv a kamkoliv. A proto nikam nejezdíme. Nejraději bychom to vzali stopem kolem zeměkoule, což je samozřejmě myšlenka krásná, romantická a nereálná. A tak zatím po večerech, prstem po mapě, vybíráme zajímavé a lákavé destinace a vedeme dlouhé rozhovory povlovně přecházející v hádku, jelikož během jednoho prázdninového týdne, na který snad udáme dítě, se opravdu Kuba, Thajsko a Island nedají zvládnout. V žádném případě ne stopem.

Coby pár žijící na hromádce jsme zatím vytáhli paty za hranice naší malé země jen jednou a to na Kypr. Matýskovi bylo v té době půl roku a jelikož už v tak útlém věku se u něj začala projevovat světloplachost, shodli jsme se na tom, že vystavit našeho malého upírka horkému, tropickému slunci, aby se nám vzápětí rozpadl v hromádku prachu, nebude nutné a upíchli jsme ho k babičce. Deset dnů jsme si opalovali špíčky na ostrově, kde nikdy neprší a bylo nám nádherně. Navštívili jsme spoustu zajímavých míst, s úžasem jsme poslouchali o pohnuté historii a politické situaci této malé země a se slzou v oku se vrátili do typicky českého červencového deště s pouhými deseti stupni nad nulou.

Jako svobodná, ničím a nikým nevázaná osoba jsem v období "před J." zcestovala několik evropských měst. Nejčastěji Paříž. Dvakrát a stejně to bylo málo. Hlavní město módy mě očarovalo, přivázalo si mě k noze dlouhým řetězem a jen co naspořím pár korun a ukecám lásku svého života, aby pár dnů, týdnů, možná měsíců pečoval o juniora beze mě, zvednu paty. J. je spíše horský typ, který přešel Slovensko, Rumunsko, polovinu Skandinávie a kdyby měl víc času a peněz, nikdo by ho z horských svahů Evropy a možná i světa nedostal dolů. Ten se mnou za krásami architektury a bohatstvím muzejních sbírek jezdit nechce. Pokud se prý chci ve francouzských restauracích opíjet kvalitním vínem, mám si najít jiného parťáka. Není problém. Naposledy to byla má matka, která při svém z pekla štěstí našla na zemi před Notre Dame dvacetieurovku. Můj návrh pokusit se ji vrátit některému z turistů v okolí neprošel, máma z místa činu utíkala mílovými kroky až do Conciergerie, kde byla kdysi dávno vězněna Marie Antoinetta. Možná taky kradla. Jako trest boží tam šťastná nálezkyně dostala od místního dělníka dřevěnou fošnou po hlavě. Omylem, pán se ještě dlouho omlouval, ale já si myslím, že to byly ony pověstné boží mlýny a dobře jí tak. Paříž je nádherná v kterékoliv roční době, je to letitá dáma s budovami, nad jejichž nádherou se tají dech a zahradami, kde člověku samou krásou přechází zrak. Moderní Défense dodává městu lesku a z jediného kopce široko daleko Montmartru je vidět pomalu celé město. Miluju to tam a až budu jednou dáma v letech (rozuměj eurodůchodkyně s kontem v mezinárodní měně), sbalím si dědka J. do elegantního kufříku od Vuittona a odstěhuju se tam.

V rámci služební cesty jsem měla tu čest, strávit několik dní v Miláně. Na módním veletrhu Moda Milano, byť tomuto oboru neholduji a na mém stylu odívání je to i vidět. Do čeho se vejdu a má to co nejméně stop po krmení Matyho, to je in. Přesto mě majitel firmy přibral do party jako tlumočníka. Evidentně věděl co dělá. Když jsme vešli do hotelu, s širokým úsměvem přepadl slečnu recepční bodrým výkřikem " Buon giorno, parla italiano?" (Dobrý den, mluvíte italsky?) Vykouzlila jsem omluvný úsměv, něco jako promiňte, strýce právě pustili z ústavu na vycházku a zkusila to znovu s verzí "Parla inglese?" Slečna sice anglicky neuměla, ale nakonec jsme to s mými základy francouzštiny a několika chabými italskými frázemi zvládly. Později na pokoji jsem se dozvěděla, že má snaha i tak vyšla vniveč, jelikož pan majitel prý má DAR a to domluvit se kdekoliv na světě, i když jen rukama, nohama. Neměla jsem to srdce, vysvětlovat mu, že to je vlastnost každého živého tvora s darem řeči a obdivně jsem přikyvovala. Miláno je město krásné, starobylé a italské. Večeřela jsem v restauraci, kde se měnily ubrusy po každém hostu, jelikož drobit pečivo přímo na sněhobílou látku patří ke kultuře stolování. Osopila jsem se na číšníka, který ve snaze udělat nám radost, poděkoval rusky. Středoevropan, východoevropan, všechno jedno. Zjistila jsem, že k řízení auta v této zemi člověk nepotřebuje ani tak znát dopravní předpisy, jako bezpečně vědět, kde má ve voze klakson. Itálie se mi líbila, i když díky veletrhu jsem z ní viděla jen malinký kousek. Musím si ji dát do seznamu hned za Barcelonu a Peking.

Brusel, Vídeň, Salzburg, navštívila jsem samá krásná místa. S J. se věnujeme více cestování po České republice, je to levnější, s Matym pohodlnější a není to daleko. Milujeme turistiku a žádný kopec pro nás není dost vysoký a kulturní památka nebo místní kuriozita dost zajímavé. Muzea, zámky, hrady, rozhledny, to všechno nás láká a přitahuje magickou silou. Napjatě posloucháme historické příběhy, kde byl kdo zabit a která hraběnka zahýbala hraběti s kterým králem. Na horách vdechujeme vůni lesa a pořádáme pikniky v trávě. Jsme turisté profesionálové a pomalu k tomu vedeme i naše dítě, které sice zatím nechodí, ale až to jednou přijde, bude toho hluboce litovat.

Nadcházející léto bude stát za to. Tři měsíce slunce a tepla míníme náležitě využít a už teď plánujeme vysokohorské túry, vyhledáváme cyklostezky a lustrujeme kempy. Vrcholem naší fantazie je Kodaň. Zatím jsme ve fázi myšlenky, ale pomalu se začínají rýsovat detaily. Jak se do Dánska dostaneme, co tam uvidíme, kolik stojí vstupné do Legolandu. Jsme duší hodně malé děti a takovou legraci jako zábavní park z plastových kostek si prostě nemůžeme nechat ujít. Jsem na nás opravdu zvědavá, zda jsme schopni tak velký vzdušný zámek realizovat. A i kdyby to náhodou nevyšlo, v Rožnově pod Radhoštěm mají sochu Radegasta a pečou tam výborné frgály. I u nás je přeci krásně.

4 komentáře:

  1. Dánsko je výborná země, strávila jsem tam kdysi měsíc na stáži, bydlela v dánské komunitě a celé jsem si to tam zamilovala. Kromě Kodaně a Legolandu doporučuju Arhus, uprostřed mají úžasný městský skanzen  - pár fotek: http://hana.kubikova.sweb.cz/galerie6.html

    OdpovědětVymazat
  2. Tak tu cestovatelskou vášen závidím. Já jsem bohužel ten jedinec, co se rukama a nohama nedomluví, protože se stydí...a jazyková vybavenost nulová. Takže objíždíme Českou republiku a jsme moc spokojení - je tolik koutů, kde jsme nebyli a při tempu 1 týden jednou ročně se hned tak nevyčerpají :o)))) Tak ať vám Legoland výjde!! A nejen on. L.

    OdpovědětVymazat
  3. jo Itálie je bellissima

    OdpovědětVymazat
  4. Tak v tomhle jsem "divná". Jsem naprosto necestovatelský typ (manžel též, takže není co řešit). Strávit byť jen den mimo svůj domov a postel je celkem utrpení. Výlety ano, ale na noc hezky zpět domů :)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...