sobota 19. března 2011

Arthur má brášku

Dospěli jsme k rozhodnutí. Musí se koupit druhé auto. Naše večerní a následně ranní války o klíče od Mondea přesáhly rozumnou mez (pohrůžka, že pokud budu muset ráno do Prahy autobusem, nebudu mít odpoledne dost času, abych J. vyžehlila košile se ukázala být velmi radikální, ale účelná) a my se prostě musíme zařadit mezi neekologické konzumní rodiny se dvěma vozidly, abychom se mohli pohodlně pohybovat po republice. Do zaměstnání, nemocnic, stacionáře, za léčiteli, prostě tři lidi s tak obrovským rozptylem destinací jeden kombík neuveze a to je fakt. Zřítelnice oka mého zasedla k internetu a po několika dnech usilovného prohledávání sítě a mých odmítavých pohledů jsme konečně slavili úspěch. Z monitoru se na nás usmíval Ford Fiesta, který sice už něco pamatuje, ale tvrdí o sobě, že mu kola pořád dobře slouží a když na něj budeme hodní, odveze nás až na kraj světa. Nebo aspoň našeho okresu. Jmenuje se Fišta a aby na to majitel náhodou nezapomněl, má své jméno viditelně napsáno bílou barvou na modrozelené kapotě. Zamilovali jsme se na první pohled.

Nadešel den D. Jelikož Fišta bydlel za sedmero horami a sedmero lesy (máme kliku, že naše malá země nemá moře, měl by garáž za tím sedmým), dohodli jsme se, že Maťulka na nás počká u tety Š. na chaloupce. Dítě jsme s výbavou jako na čtrnáctidenní skautský tábor odevzdali, políbili a slíbili, že se pro ně odpoledne vrátíme. Sice se tvářil, že nám nevěří ani slovo, ale dokud nepromluví, nikdo s ním diskutovat nebude a tak jsme jeho pokus o pláč zanechali v péči naší dvorní chůvy a vyrazili na cesty. Zčásti po dálnici, zčásti hlubokými hvozdy a malebnými vesničkami, čítajícími jednu až dvě rozpadající se chaloupky, přijeli jsme do kraje pohádek. Co kopec to hrad, boží muka na každé křižovatce, čerstvě zoraná políčka a na každém větším rynku zámek. Dýchl na nás středověk. Na všechny, včetně Arthura, který kličkoval mezi děrami na úzkých silničkách, pamatujících, jak tudy kráčel praotec Čech a po něm vůbec nikdo s kyblíkem horkého asfaltu a válcem. Přesto jsme byli nadšení a dojeli jsme do cíle s roztřesenými úsměvy na tvářích a romantickými představami v hlavách.

Tam nás kromě Fišty a jeho majitelky přivítal fantastický čtyřnohý přítel, chundelatý psík podobný kolii (na rasu jsem se zapomněla zeptat a netroufnu si soudit, zda jsem měla tu čest s originál vyšlechtěným plemenem s rodokmenem sahajícím k Marii Antoinettě nebo výsledkem rvačky jedné fenky a několika voříšků), který hovořil pouze anglicky. Pokusila jsem se s ním chvíli konverzovat v jeho mateřštině a zdá se, že mé chabé angličtině snad i rozumněl, páč na těch několik minut, které jsem s ním strávila se z nás stali skvělí přátelé. Já ho drbala za ušima a vykládala mu, že je really nice boy a on mi za to ozdobil mé černé botasky blátivými tlapkami až ke kotníkům. Výborně jsme se bavili. Načež nás přerušili J. a paní H., zda bychom s tím cizojazyčným laškováním nechtěli přestat, abych se k nim mohla přidat na cestu do autoservisu, kde nám auto připojí k počítači a dozvíme se, zda je pojízdné a zdravé. Souhlasila jsem a po několika minutách jízdy, kdy můj muž vyzkoušel Fištovy jízdní vlastnosti až na maximum (jestli nepřestane těm autům ubližovat, začnou mu to vracet. To se vsadím.) jsme v malé firmě v ještě menším městečku zjistili, že auto je v naprostém pořádku, nic mu nechybí ani nepřebývá a pokud chceme, můžeme si ho nechat. Byli jsme moc rádi.

Po nezbytné administrativě, předání dokladů a peněz, což oplakalo mé krvácející srdce, peněženka i účet, jsme se se všemi zúčastněnými rozloučili, pěkně jsme poděkovali a majitelce, která evidentně zadržovala slzy jsem svatosvatě slíbila, že se o Fištu budeme starat, jakoby byl náš vlastní. Jelikož J. je muž postavy nejen rozlehlé, ale i vysoké a v novém voze drhne svými krásnými krátkými vlásky o střešní okénko, uvolila jsem se, že mu na zpáteční cestu nechám náš rodinný tank a sama vyzkouším, co všechno Fiesta dokáže. Zjistila jsem, že strašně moc. Uháněli jsme po dálnici obrovskou rychlostí na hranici zákona, předjížděli jsme kamiony a vozy dříve narozené a bylo nám báječně. V Pardubicích jsme zastavili na něco malého k snědku a jali se shánět originální perník, abychom z našich cest přivezli nějaký ten suvenýr. V sobotu odpoledne nemožné. Perník se nepeče a perníkáři drží siestu v teple svých domovů. Nakonec poskytl malý krámek uprostřed obrovského obchodního centra slabou náplast v podobě pestře zdobeného koníka pro babičku a ještě barevnější mašinky Matymu a nebýt úžasných historických památek v centru, zanevřela bych na celé město ukrutnou nenávistí. Až se mě příště někdo zeptá, zač je v Pardubicích perník, po pravdě odpovím, že nevím, mají je schované pod zámkem a nedají.

A ještě veselá příhoda nakonec. Těsně před branami hlavního města jsme zjistili, že obě auta trpí hlady a zastavili jsme na krmení u nejbližší benzínové pumpy. J. byl rychlejší a šel k pokladně zaplatit. Ale poněvadž jsem zatoužila po limonádě, vběhla jsem do prodejny a vida, že můj muž už vsunul platební kartu do čtečky, laškovně jsem jej objala a čistě z legrace se zeptala:
"Pane, zapaltil jste i můj účet?"
"Ne. To jsem měl?" překvapeně se ohlédl.
"Děláš si srandu? Tys na mě zapomněl?"
"Mno, spíš jsem se na tebe vykašlal. Tvý auto, zaplať si benzín." Vyzývavě na mě mrkl a vyrazil ze dveří. Vzhledem k tomu, že máme jeden jediný společný účet, nevím, jak svůj vtip myslel, ale jednou, až mi to vysvětlí, se mu oba určitě zasmějeme.

Výlet byl nádherný, koupě úspěšná, Matýsek po celém dni stráveném v něžné nic nezakazující ani nepřikazující náruči tety Š. spokojený. Všichni šťastní. Když jsme ty naše kluky uložili na parkovišti, naposledy jsem se ohlédla a mé mateřské city se zatetelily láskou k těm hromádkám kovu a plastu, jak tam tak stojí vedle sebe, velký, šedý, rozvážný kombík a malý, pestrý, rozverný hatchback. Arthur má mladšího brášku Fištu. Snad se mu u nás bude líbit.

6 komentářů:

  1. jj, taky jsme museli dokoupit kamaráda k naší stodole. když stojej vedle sebe, je to trochu legrační, ale sloužej oba (dohromady mají najeto přes půl milionu kilometrů, ehm). taktéž moje rádoby ekologické srdce zaplakalo, ale ne tak hlasitě. je to pohodlný...

    OdpovědětVymazat
  2. Tak ať vám to tak báječně jezdí ještě mnoho let!

    OdpovědětVymazat
  3. Jen se raduj - brzo zjistíš, jaká je to pěkná pokladnička na peníze :)

    OdpovědětVymazat
  4. Jo jo, musím potvrdit.. taky máme díky špatnému dopravování do práce auta dvě. Já velký, manža malý (vozím ještě děti a psy). Jo a nebyl ten pes podobný kolii černobílý a nevypadal jako vořech? Pak by to mohla být border kolie.. :-))

    OdpovědětVymazat
  5. Tak se po dlouhé době přidám s komentářem. Já jelikož neřídím, tak se o auto neperu, ale řeknu Ti, že mít dvě auta na jeden dům, kde žijou dvě rodiny a jeden puboš k tomu, dohromady čítající 4 řidiče a jednu paničku, co si svou malebnou zadel nechává často a ráda vozit, je málo... A to je nutno přihlédnout k tomu, že oktaviuso je auto služební a tudíž ostatním odepřen. Zbývají nám tři řidiči a panička na jednoho Fabiána. Ten má najeto jářku téměř 370 táců, takže občas musí k panu doktoru. ALe mluví se u nás o tom, že by se starší brácha oktaviuse - oktavián mohl od firmy odkoupit. Ale nevím, jak by to situaci vyřešilo, protože by to možná paničku přesvědčilo k tomu, že by z otloukánka fabiána udělala třeba třídveřáka, jak by ho krapet šoupla tu na vrata, tu o lampu a tak... Za současné situace by jí to spoluřidiči asi dlouho vyčítli...

    OdpovědětVymazat
  6. Ha, takze po Prahe uz budes bludit sama vo svojom voze? to bude veselo na blogu :))))

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...