středa 2. února 2011

Nové začátky

   Včera to bylo hodně zlý. Fakt mi z toho nebylo dobře. Kolem poledního jsem se prošla koupelnou a když už jsem tam byla, popadla jsem hřeben. Jsem blond. Byla jsem blond. S každým dalším tahem ruky se kolem mě rozlila záplava světlých vlasů. Nevěřila jsem svému oku. Naklonila jsem se nad umyvadlo a pokračovala v česání. A začala brečet. Viděla jsem, jak se bílá keramika plní odbarvenými i mými přírodními vlasy.

   Když se J. vrátil z práce, našel mě sbalenou v křesle se srdcervoucím výrazem ve tváři. Snažila jsem se tvářit opravdu zkroušeně, byť jsem na tuto možnost byla částečně připravena. Když ze mě konečně dostal důvod mé zatrpklosti, začal se smát. "A to je tvůj největší problém? Víš, že v Africe umírají děti hlady?" Je mi to jedno. Jediné, co na mě kdy stálo za to, byl výstřih a vlasy. Velikostí D a odbarveným kaštanem jsem se chlubila posledních pět let a dělalo mi to dobře. Pokud přijdu o účes, budu polovičně krásná. Ohlédne se za mnou na ulici jen polovina chlapů a J. mi bude skládat polovinu poklon ročně. To znamená dvě, jelikož jsem bývala chválena po příchodu od kadeřnice, kam jsem chodívala čtvrtletně a tato zábava mi teď skončila. Další důvod k pláči.

   Třeba opravdu jen zřídnou ...

   Dnešek byl včerejšek v bleděmodrém. Ráno jsem si hlavu umyla, naplácala balzámem, maskou a vší dostupnou kosmetikou a třetinu skalpu nechala při rozčesávání ve vaně. Bylo mi ouzko. Kamarádky, ať internetové, či telefonní radily: vem si do ruky strojek a vzdej se. Uleví se ti, fakt. Nevěřila jsem jim ani slovo. Pořád mám naději. Třeba to skončí a já se zítra probudím a nevypadne mi ani jeden vlas. Marně jsem sama sebe snažila obelhat, nevěřila jsem ani svému nabubřelému egu. Bála jsem se projít kolem koupelny, aby má ruka nesáhla po hřebenu. Když jsem na chvíli zdřímla na gauči a poté vstala, raději jsem se neohlížela, věděla jsem, že musím přinést vysavač. A potom ještě třikrát. Má blond ozdoba byla všude. V posteli, na jídelním stole, u počítače. Kudy jsem prošla, nechávala jsem velmi výraznou stopu. Původně jsem čekala podobnou scénu jako bývá ve filmu, kdy se hlavní hrdinka ráno probudí, sáhne na temeno a trs vlasů jí zůstává v dlani. Nic takového. Pomalinku, po jednom a pořád. Vytrvale. Až mi došla trpělivost.

   Zvedla jsem telefon a zavolala rodinného přítele, pana B. Sám nosí hlavu jako koleno a je na sebe pyšný. Vím, že se stříhá sám a tak jsem ho zkusila požádat, zda by mi na hlavě nevytvořil kopii svého účesu. Byl velmi ochotný, sbalil manželku a dceru a za pár minut zvonili u nás. Proběhl povinný rozhovor na téma proč, jak a od kdy a už nám nic nebránilo dokonat dílo. Pan B. se úkolu ujal ochotně, s rychlostí a umem hodným předních kadeřnických mistrů. J. kolem ochotně pobíhal s foťákem a paní B. stála před mou židlí, poskakovala a tleskala, prokládaje své počínání výkřiky jak mi to sluší a že vypadám skvěle. Byla milounká a aniž by věděla, uklidnila mé svírající se srdce a zadržela mé slzy.

   Takže počínaje dnešním dnem zahajuji novou éru. Mám hlavu jako Fantomas a měním svou image na J.I.Jane. J. se prý tak strašně moc líbím, že mi zakázal doma nosit šátek, sice mi táhne na pleš, ale co bych pro svou lásku neudělala. Je to tři hodiny a začínám si zvykat. Minimálně jsem schopná projít kolem zrcadla a neleknout se.

   Aby toho nebylo málo, Matýsek dnes předvedl vrcholné číslo svého programu. Odpoledne, když jsem seděla schoulená v houpacím křesle a uvažovala o krutosti bytí, můj zrak přitáhl pohybující se předmět pod stolem. Zaostřila jsem a vidím, že je to můj syn, který s patřičným hekáním a vzdycháním, odpovídajícím výkonu vzpěrače těžké váhy na olympijských hrách, lezl ze své malé herny v koutě místnosti k počítači, jeho velké zakázané lásce. A zvládl to. Pěkně ukázkově po čtyřech, tři metry až k cíli. Spadla mi čelist a zapomněla jsem se nadechnout. Když jsem toho asi po minutě byla schopna a dítě odpočívalo po namáhavém výkonu, vrhla jsem se na něj s výkřiky chvály a uznání a málem jsem ho umačkala. Bylo vidět, že ho můj zájem sice velmi, ale opravdu velmi obtěžuje, přesto mou chválu kvituje. Prostě byl na sebe náležitě pyšný a já si dnes poprvé a ne naposledy poplakala.

   Ale začneme znova. Všichni tři. Já si zvyknu na fakt, že musím oslňovat něčím jiným, než blonďatou ozdobou, Maty se naučí přemisťovat z bodu A do bodu B svépomocí, bez nošení a podpírání rodiči a J. si konečně odpočine. Od mého nadávání nad vypadanými vlasy a od nervózních Matýskových stížností, že by chtěl být někde jinde a neví co s tím. Na chvilku se sebou budeme kolektivně spokojeni.

Žádné komentáře:

Okomentovat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...