sobota 4. září 2010

Jeden krásný den

Dnes byl opravdu krásný, nádherný, fantastický den, dochází mi superlativy.

Krásné bylo už ráno, kdy J. nemusel vstát a jít do práce. Sice jsem musela z postele já a to dost brzy, abych vypravila naše robátko do školky, ale nevadilo mi to, páč jsem doufala, že až se vrátím, bude stát na kuchyňské lince můj oblíbený hrneček s kávou a vedle něj snad možná i snídaně. Doufat jsem mohla. Nic takového se nekonalo, J. spal jako dřevíčko, ale sen to byl krásný.

Následovalo krásné odpoledne, kdy se vdala kamarádka T. Byla krásná nevěsta, měla moc krásné šaty a vůbec to bylo "moc príma" jak by řekl můj oblíbený hrdina, malý Mikuláš.

Pokračovali jsme krásným shoppingem (nikdy nekončící nákupy v mém oblíbeném obchodním centru), kde se J. překvapivě projevil jako módní guru s vybraným vkusem a byl povýšen na mou "nakupovací kamarádku". Byl neúnavný, do kabinek přinášel stále zajímavější kusy a kritizoval velmi milým způsobem "No, je to moc pěkný, ale..." (volně přeloženo: bože, ženská, ty máš ale ránu!) Mám ho moc ráda a kdykoliv bude ochoten, zapojím ho do svých výletů "utrať-co-můžeš-dokud-jsou-na-účtu-peníze".

Třešničkou na dortu byl krásný večer, kdy jsem se přilepila k PC (pro změnu. Co jsem objevila hračky jako HTML, CSS a webdesign, nejraději bych tu i jedla a spala) a najednou mě J. upozornil, abych sledovala dítě, které něco provádělo na pohovce vedle něj. Zaostřila jsem svůj monitorem zdeformovaný zrak a pozorovala, jak se Maty SÁM a BEZ POMOCI, pomalu ale jistě staví na své malé nožky. Ruce opřené o opěradlo, jeden loket zaklesnutý J. do ramene a s náležitým hekáním a funěním se opravdu POPRVÉ v životě POSTAVIL na vlastní nohy.
Ukápla mi slza.

Jak říkám. Dnešek byl krásný. Doufám, že si ho budu pamatovat hodně, hodně dlouho, nejlépe navždy.

3 komentáře:

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...