čtvrtek 2. září 2010

Děkuji, princezno

Dnes jsem dostala nádherné pohlazení dušičky. Po všech zamračených zamyšlených pohledech dospělých mi vykouzlila na rtech široký úsměv od ucha k uchu osmiletá holka.

Vezla jsem Matyho v Chariotu na poštu a proti nám po chodníku šlo blonďaté děvčátko s modrým sešitem, který svírala oběma rukama. Vypadá to, že to byl moc důležitý sešit. Celou dobu se zamyšleně mračila. Když došla až k nám, vrásky mezi očima se jí vyhladily a na tváři se jí udělaly ďolíčky: "Vy máte krásné miminko!"
"Už to není miminko," usmála jsem se."Je to velký kluk"
"A kolik mu je?"
"Tři. Skoro čtyři."
"A proč se tak velký kluk ještě vozí v kočárku?"
"Nechce chodit, je línej."
"To máte ale moc hezkej kočárek."
"Děkuju"
"Ten je asi pro velký, co?"
"Hm"
"A asi bude i o moc dražší než obyčejný kočárky."
"To teda jo."

"Jééé, on si cucá prst!"
Prokrčila jsem rameny.
"Umí mluvit?"
"Ne."
"Proč?"
"To nikdo neví."
"Jemu se něco stalo?"
"Nevím. Možná. Ještě když byl v bříšku."
"On je postižený?"
"Ano."
"Chodí do školky?"
"Ano, támhle do Zvonku."
"Tady je škola pro postižený. Korálek."
"Ano, já vím, tam bude později chodit taky"

"Stejně je krásnej, naschledanou"

Vyměnila jsem si s ní pár slov, téměř jistě na nás po pár krocích zapomněla, ale já ji budu mít v paměti ještě moc a moc dlouho. Tak klidný, jednoduchý a nekomplikovaný rozhovor na téma postižení mého syna jsem snad v životě nezažila.
Děkuji, malá slečno.

2 komentáře:

  1. Dětská bezprostřednost je kouzelná a pravdivá. Jak chodím s Juli plavat, taky se děti vyptávají na hadičku v nose, jsou rádi, když jim vysvětlím, jen rodiče kolikrát zděšeně reagují a tahají dítě pryč.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...