středa 11. srpna 2010

Poprvé v životě

mám svalovou horečku. Je ze mně normální lazar. Venku 28 stupňů, v bytě plus mínus to samé a já ležím na gauči schoulená pod dekou, klepu se jako ratlík a bolí mě celých 160cm.

Jsem na dovolené, jednou nohou u svých příbuzných na Slovensku (což standartně krachlo, J. nedostal volno) a druhou v našem malém útulném bytečku. Aby alespoň částečně napravil svou chybu být zodpovědným pracovníkem a nežádat o dovolenou, když je firma zavalena úkoly, J. si zařídil miniprázdniny ode dneška do víkendu. Na Košice už čas nezbyl, ale doma přeci taky sedět nebudeme. Budeme sportovat, rozhodla hlava rodiny a krk nadšeně přikyvoval, páč to všichni potřebujeme jako sůl.

Vymysleli jsme výlet kolmo k našim kamarádům do velmi blízké vesničky. Tak blízké, že při telefonickém objednání se, mi kamarádka řekla "To máte fakt kousíček, já to chodím s kočárkem pěšky". Fajn. Aspoň se nepředřu. Maty při našich nadšených výkřicích jak pojedeme Páááááá a na kolééééch spokojeně požvatlával a evidentně se na čtvrthodinku strávenou v Chariotu jedoucím slušnou rychlostí lesem a silnicemi těšil.

Jaké bylo mé překvapení, když J. určil směr jízdy téměř opačný magnetickému kursu plánované trati. Prý pojedeme super cyklostezkou. Jala mě neblahá předtucha, ale rozhodla jsem se vytrvat a nevzdat se hned na začátku. První chyba. Původních 6,5km se najednou změnilo v hodinu a půl v sedle. Nemám zdání, kudy jsme jeli, byla jsem ráda, že jsme se nevynořili na předměstí Barcelony.

Návštěva byla príma a bezva, dostali jsme dobré kafe, chlazenou limču a skvělé zákusky, kterými se nacpal i junior, patrně více ze snahy nadrobit kamarádce na novou semišovou sedačku kousky čokolády, než že by mu chutnalo. Pribiňák měl nakonec větší úspěch. Pomazlili jsme se s miminkem, zdrbli všechny nepřítomné a po pár hodinách bylo veleno k odchodu.

Po několika minutách na kole se mi fakt neudělalo dobře. Zastavili jsme, napila jsem se v domění, že je to z hladu, a pokračovalo se v jízdě. Když se mi začala hlava točit známým způsobem, došlo mi, že tu jde o můj velmi nízký, téměř neznatelný krevní tlak, a že tady končí věškerá legrace, že se mnou asi brzo škrábne. J. se mě starostlivě optal, zda je situace lepší, a já ve snaze neukázat slabiny přikývla. Druhá velká chyba. Místo přímé čáry domů jsme objeli polovinu středočeského kraje. 6,5km se změnilo v 25 lusknutím prstu a přeskočením nesprávných neuronů v něčí hlavě. Na kraji našeho městečka, kdy jsem věděla, že mě čeká ještě 20 tvrdých minut jsem se bála zastavit, už bych se nikdy nerozjela a Maty by si mě musel odvézt na klíně v kočárku.

Dojela jsem. V jednom kuse a při vědomí. Dobelhala jsem se do bytu, lehla si na gauč a už nevstala. Bylo mi jedno, jestli mají kluci co jíst, jestli malej nepotřebuje přebalit, jestli ležím ve zpoceném tílku. Soustředila jsem se na činnost nádech - výdech. J. šel ochotně do obchodu doplnit živiny a tak se můj dekový pelíšek obohatil o 3 tabulky čokolády, pytlík brambůrků a švestkové pivo. A teď je mi konečně dobře. Cítím každý sval, třesou se mi ruce, mám žaludek přeplácaný tuky,cukry a solí podaných v jednom obrovském soustu, ale jsem spokojená. Sáhla jsem si na pomyslné dno, odrazila se a vím, že příště, příště..... příště už takovou blbost neudělám!

4 komentáře:

  1. Mamino,Vy jste "exoti":-).Doufám,že ti bude zítra líp než dneska.

    OdpovědětVymazat
  2. Jo, díky, dneska je to lepší. Ráno jsem doprovázela kamarádku na kole na letiště, jela prvně, aby se nám někde neztratila. J. si mě musel dovézt zpátky autem, fakt bych to už nedala :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Páni, ty taková sportovkyně a tohle. Tak máš poučení pro příště, opatrně. A švestkové pivo jsem objevila teď na dovolené a fakt je bezva.

    OdpovědětVymazat

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.