úterý 17. srpna 2010

Pátek třináctého ke konci srpna

Nejsem pověrčivá. Když rozbiju zrcadlo, je mi líto, že musím ten bordel uklidit. Když mě J. "podmete" vysavačem (ano, J. opravdu vysává. Jednám s Electroluxem o tom, umístit jeho fotku na krabice jako reklamu), okomentuju to jízlivým "Tak Matýsku, už se neoženíš." Černá kočka přes cestu ve mě evokuje maximálně myšlenku "to musí být mazel". Ale dnes jsem si opravdu prožila pátek třináctého, úterý neúterý.

Začalo to velmi brzy ráno, kdy jsem prováděla naše chemické pokusy v koupelně (viz článek Malým chemikem snadno a rychle). Šmejdila jsem rozespalému Matymu v pusince kapátkem ve snaze získat aspoň mikroskopické množství slin, když tu mi zůstala v ruce pouze gumička a v náručí překvapené vzteklé dítě. Kruci! Nejsem si moc jistá synátorovým polykacím reflexem, jestli je nebo není schopen cizí těleso vyplivnout nebo ho nechá ať si najde vhodný otvor kudy dál do těla. Polknutí by pro mě bylo asi menší zlo, měla bych dost času naložit sebe a dítě, oba ještě opyžamkované, do auta a odfrčet k nejbližšímu rentgenu. Děsila mě varianta vdechnutí. Klučík by neměl šanci. Hystericky jsem zaječela "Vyplivni to!" byť už v daném okamžiku mi bylo jasné, že zbytečně, příliš složitý povel. Párkrát jsem bouchla do zad a pak jsem zalovila třesoucími se prsty v malém krčku tak hluboko, že jsem málem cítila zbytky včerejší večeře v žaludku. Maťulka se usedavě rozplakal, což bylo dobré znamení - dýchat může. Postavila jsem ho, zaklepala s ním a z mikiny vypadl obávaný skleněný zbytek kapátka. Balvan, který mi spadl ze srdce se propadl hluboko do kočárkárny a já začala uklidňovat sebe i šokovaného cvrčka.

Katastrofa zažehnána, dali jsme si snídani a vyrazili do školky. Poté mě čekala příjemnější část dne - kadeřnice. Jezdím tam moc ráda, jedno z mála míst, kde sedím na zadku a nemusím nic, než drbat kamarádky.

Na cestě zpátky jsem předváděla snad všechny své oblíbené řidičské nešvary. Překročená rychlost, v jedné ruce volant, v druhé bageta, rádio na plné pecky. Když auto přede mnou začalo poněkud nesmyslně brzdit a blikat k odbočení v místě, kde fakt není kam, rozsvítila se mi v hlavě varovná kontrolka "raději se chovej slušně, je to nějaké podezřelé". A měla pravdu. Před námi stál uprostřed silnice (velmi sympatický) policista a mával plácačkou. Nejen na mého předchůdce, nenasyta jeden, ale ulovil nás rovnou tři. Do prkýnka. Prý, že je silniční kontrola, a že si mám přichystat doklady. Hm, to bych je u sebe nejdřív musela mít. Po předem prohraném pokusu vysypat na sedadlo spolujezdce obsah kabelky a najít aspoň kousek zalaminovaného papírku s razítkem jsem na něj omluvně zamrkala, že ze mě vytříská maximálně zelenou kartu a řidičák. Rezignovaně pokrčil rameny, že lepší něco než nic, ať mu je tedy ukážu. "Neukradla jste to?" usmál se na mou sinalou tvář. "Takovou plečku?" odvětila jsem a předváděla úsměv č. 3 pro VIP. Obešel auto, zkontroloval barevné nálepky a vrátil mi doklady. Prý můžu pokračovat. Myšlenku, že bych sice ráda, ale nemůžu kvůli nervům najít ani zapalování ani plyn, jsem naštěstí nepronesla nahlas, poděkovala jsem a po pár hlubokých nadechnutích se dala do klidu a vyrazila.

Vyzvedla jsem syna ze školky, zajela s ním k dětské na pravidelnou návštěvu a po cestě zpátky zastavila v Tescu. Konečně si můžu naplno užít modrou kartičku za sklo. Našla jsem místo pro invalidy nejblíže vchodu a stojanu s vozíky, vyndala Maťulku a posadila ho do nejzrezavělejšího nákupního zařízení na světě. Ani jedno kolečko se nechtělo pootočit a když už jsem je silou slonice donutila, znělo to, jako bych si vezla partu šílených myší pověšených za ocásky. Hned jsem dítě přesadila do autíčkového vozíku, oželela desetikorunu, páč uvnitř Tesca se bůhvíproč vozík vrátit nedá a nakoupili jsme. Na cestě ven jsem si všimla cedulky, že tyhle autíčka z areálu nesmí. No jo, jenže nákup obsahoval 3 tašky v celkové váze 10kg, dítě 20kg a já mám jen dvě slabé unavené paže. Co se dá dělat. Popadla jsem do každé ruky něco a plazila se k autu. Ještě, že nebylo daleko, neudělala bych ani o krok víc.

Už jsem konečně doma. Vypadl mi mozek a klíží se mi oči. Synátor spokojeně vrní v postýlce (za dnešek velká pochvala, srdíčko moje!), partner spokojeně vrní ve vedlejší místnosti a já uvažuju, že díky PMS, který ve mě probouzí neskutečnou žravost do sebe vdechnu tři koblihy, zaleju to kakaem a půjdu spokojeně vrnět na gauč. Mám dost.

2 komentáře:

  1. Jo i takové dny jsou. Ještě že někdo objevil kakao, čokoládu a gauč!

    OdpovědětVymazat
  2. [1]: Díky Bohu za ně! :-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...