sobota 26. června 2010

Na vodě, ve vodě a pod vodou

Tak jsem do toho zase spadla. Jsem oficiálně pokřtěný pravý nefalšovaný vodák vltavský. Bylo nádherně, skvěle, báječně, dochází mi superlativy. Udělali ze mně háčka (pro neznalé je to ten, co sedí vpředu v lodi a opéká si dekolt, zatímco zadák kormidluje a maká). Dostala jsem perfektního parťáka, který byl na vodě asi po stoprvé a znal každou vlnku, kámen, zatáčku a hospodu.

První den byla neskutečná zima. Stála jsem na břehu řeky, poprchávalo mi na hlavu, klepala jsem se jako ratlík a dívala se na tu hloubku, do které nejspíš brzy zahučím. Nebylo mi z toho dobře. Vysvětlili mi, jak si sednout do lodi, abych nás nepřevrhla a udržela si jakous takous stabilitu. Naučili mě jak vzít pádlo do ruky, kdy zabrat a kdy nechat zadáka kormidlovat. Byla jsem poučena, že musím hlásit kameny ve vodě, a že když sjíždíme splav, držím pádlo nahoru, nic nedělám a hlavně SE NECHYTÁM LODI!!! Podtrženo s vykřičníkem. Ten den jsme se necvakli.

Druhý den (naštěstí nás ráno ze stanu vytáhlo sluníčko) jsem dostala příležitost ukázat, co jsem se včera naučila. Můj zadák R. mi dal opravdu pečlivý výcvik, jelikož před námi byly 4 jezy a evidentně ve mě moc nevěřil. Trénink spočíval v tom, že se R. postavil a rozhoupal loďku, výborně se u toho bavil mou hrůzou a mezi pochechtáváním mě upozorňoval, že pokud se chytím okrajů, přerazí mi pádlem ruce. Měl úspěch. Šlajsna nešlajsna, na světě není síla, která by mě donutila pustit pádlo a držet se lodi. Všechny jezy jsme sjeli dokonce s velkou parádou a zůstali jsme jedinou suchou posádkou.

Třetí poslední den jsme strávili víceméně na jednom místě, protože bylo naplánováno jen pár kilometrů a řeka nás nesla sama docela slušnou rychlostí. Je to vodácký kemp kousek za Českým Krumlovem, kde pečou ty nejlepší pšeničné placky na světě. Nemohla jsem přestat jíst. Když jsme odpoledne dojeli do cíle plavby, největší šprýmaři si neodpustili můj křest. Dostala jsem pádlem přes zadek a pak jsem letěla. Voda byla teplá, dopadla jsem do měkkého bahna a tak i tento poslední počin se povedl.

Vypili jsme neskutečné množství rumu a Coly, přesto jsme zůstali střízliví a chodili spát vychovaně o půlnoci.
Ráno po odražení od břehu se vždycky našel někdo, kdo zařval "souloď!", my háčkové jsme se vzájemně pochytali a tím pro daný den naše práce skončila. Tímto způsobem jsme i sjeli jez v Krumlově, myslím, že ještě nikdo do něj nenacpal 5 lodí najednou.
Naučila jsem se, že do stanu u vody se VŽDYCKY nosí karimatka, nebo aspoň spacák, který snese nižší teploty než 2°C.
Bylo krásně, spálila jsem si kolena. Poprvé v životě.
Zjistila jsem, že po některých lidech se mi bude už navždycky stýskat.
A pochopila jsem, že mám vzpomínky, které mi nikdy nikdo nevezme.

5 komentářů:

  1. [1]: Děkuju, Miško, ještě teď, když zavřu oči, pořád jsem jednou nohou tam :-)

    OdpovědětVymazat
  2. [3]: Ahoj Andreo, děkuju, budu jen ráda :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Přesně vím, o čem píšeš. Já byla na vodě 3x (taky jako háček) a mám úplně stejné pocity. Snad se nám poštěstí si to ještě zopakovat!

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...