sobota 22. května 2010

Arpida - týden druhý

Po víkendu u babičky jsme se vrátili do Budějic s novými silami a spoustou elánu. O sobotě a neděli jsme měli "zakázáno" s juniorem cvičit, ať se prý oklepe. A oklepal. Naše fyzioterapeutka byla na škole v přírodě, takže jsme dostali novou, a jak už to s rehabiliťáky bývá, úplně jinou. A snad poprvé jsme se s J. lišili v názorech. Jemu se nový dril moc líbil, já jsem pro "méně je někdy více". Maty dostával do těla, co se do něj vešlo. Cvičení bylo kratší, ale o to intenzivnější. My dva jsme se toho moc neúčastnili, jen jsme postávali kolem stolu a snažili se neslyšet srdcervoucí řev linoucí se z hrdla našeho drobečka. Naštěstí Vojtovku cvičíme už dost dlouho na to, abychom věděli, že malému neubližujeme, pláč používá jako ventil, kterým srovnává nepříjemné napětí v nově objevených svalech. Měla jsem jednou možnost si pár cviků vyzkoušet a je fakt, že i když to nebolí, má chlapec proč nadávat.

V pondělí odpoledne proběhla hippoterapie, kde se Maty skamarádil s Matějem. Opět velký úspěch. Původně jsem si myslela, že koně pro tuto terapii musí splňovat určitá kritéria - výšku, povahu, způsob chůze... ,ale co mě úplně vyšokovalo byla věta dívky, která ho vedla: "Matěji pracuj". V životě by mě nenapadlo, že se dá kůň vycvičit k tomu, aby srovnal krok a hřbet tak, aby to človíčkovi v sedle pomáhalo. Jdu se zeptat strýčka Googla, co ví o této terapii ve středočeském kraji.

Ve středu se nám vrátila paní P. na cvičení, což jsem kvitovala velkým nadšením a J. se s tím smířil pod podmínkou, že synátorovi přidá. Ať se chlapec nefláká. Paní P. souhlasila a přiložila do klotle. Do pátku mě naučila 2 další cviky a J. se přiučil terapii na míči prý, aby taky něco dělal. Fyzioterapeutka ho zchladila, že po mně stejně bude muset přebrat nějakého Vojtu, že je to docela dřina a já už malého evidentně nezvládám.
Z jejího přístupu jsem taky byla na větvi. S naším nemluvícím Matýskem si docela slušně popovídala, vždycky před cvičením mu řekla, co bude dělat a zeptala se, jestli smí. K našemu velkému překvapení Máťa zavrtěl hlavou a zkusil na ni rozklepanou bradičku. Věděl moc dobře, že to nepomůže, ale snaha byla. Paní P. nám vysvětlila, jak Maty vnímá svět, ukázala nám, jak s ním komunikovat a vůbec v ničem se nezmýlila. Najednou vidím své dítě v jiném světle. Jsem schopná se s ním domluvit, on se snaží komunikovat s námi, celá rodina tak nějak víc spolupracujeme. Dva týdny a u nás se opravdu začala zeměkoule otáčet naopak.

Zatejpovali jsme cvrčkovi bříško a nohy. Opět zázrak, který mě uvedl do šoku. Kinesio tape. Cestou na polikliniku, kde se takto čaruje se mě J. ptal, kdy uvidíme účinek. Popravdě jsem odpověděla, že nemám tušení, možná zítra, možná za týden. Jak se mýlím jsem poznala během půl hodiny, kdy nám  (opět fantastická, skvělá a perfektní) slečna fyzioterapeutka předala dítě s obrovským zeleným křížem přes břicho a zelenýma kotníkama a ono málem vyskočilo z golfek. Nadšený ze zjištění, že ho svaly na bříšku poslouchají dělal v kočárku takový cirkus, že jsem se bála, aby nevypadl.

Plavali jsme v místním teploučkém a skoro nechlorovaném bazénu, cpali jsme se fantastickou stravou v jídelně, byla jsem si zaběhat luxusní trasou mezi rybníky, navštívili jsme prababičku v nedaleké vesnici, okousala jsem si většinu nehtů fandíce našim hokejistům a měli jsme se báječně, báječně, báječně.

Všem v tomto zařízení obrovský dík, Nobelovu cenu pro zřizovatele a Blanko, můj vegetariánský anděli, za tenhle tip Ti jednou snesu modré z nebe.

1 komentář:

  1. Jo, jo ... Arpidu MILUJU ....;o) a v Budějkách je zlatý dobrý Vojtovo centrum, díky, pane profesore!

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...