pondělí 8. března 2010

Motol - Den první

Přežít. Bojový úkol dne. Nadechovat se a vydechovat, udržet srdce v chodu a tep na minimu. Nenechat se vytočit a nedat najevo strach. Jako když stojíte před šelmou.

Nemám to tady ráda. Příšerné bludiště, do kterého by si člověk vzal nejraději GPS. Kudy do jídelny? Dolů výtahem, rovně chodbou, doprava, nahoru po schodech, tunelem,...... a budova před vámi je Pentagon. Ten ve Washingtonu, proč ne?

Ležíme na dětské neurologii. Lékaři se snaží přijít na to, proč je můj chlapec jiný. Budou to dělat rozmanitými způsoby mučení, zvanými "odborné vyšetření". Uspí ho (pro tak malý organismus fakt lahůdka) a projedou ho tunelem. Rozkapou mu oči, aby viděl rozmazaně ještě minimálně půl dne, ne-li déle. Udělají mu sono srdce a břicha. Posadí mě do kanceláře na oddělení genetiky, kde ze mě vytáhnou informace o mé a J. rodině sahající alespoň do 18. století. Vida, tortuře neujdu ani já.

Dnešek byl opravdu velmi plodný a užitečný. Prošli jsme příjmem. Za celý den jsme jen byli přijati do nemocnice. Systém už nás má ve svých spárech. Ví se tu o nás absolutně všechno, včetně toho, že Matěj má rád svého plyšového králíka a nepotřebuje mluvit s knězem. Spirituální služby tomu tady říkají.

Pozitiva to tu přeci jen má. Spolubydlící je skvělá matka tří dětí, která se ještě nepřestala usmívat. Má fantastického manžela, který baví celé oddělení. A to i přesto, že jejich půlroční chlapeček je vážně nemocný. A byl tu Nemocniční Klaun. Smáli jsme se hlavně my dospělí, ale i to se počítá.

Odpoledne tady byl J., páč se mu po nás stýskalo a poněvadž já ho tady nutně potřebuju. Jako psychickou podporu, jako vzduch, který dýchám. Když jsme se snažili půl hodiny dostat do lékárny a už potřetí jsme vyjeli špatným výtahem do špatného patra, prohlásil, že by se tu dala výborně hrát nějaká bojovka. Najdi svou postel nebo Sežeň láhev balené vody, či jiné. Jsem fakt moc šťastná, že ho mám.

Po deseti cigaretách a sedmi čokoládových tyčinkách, jsem se rozhodla pro úlitbu bohům - půjdu si zaběhat (doma mi říkají Forrest Gump, ale o tom jindy). Ať jsem hledala jak chtěla, pomalu do tuby se zubní pastou jsem se podívala, ale sluchátka k mobilu kde mám mp3 nikde. Vysublimovala. Tak a teď jsem se konečně vytočila. Bez běhání, bez večeře, umýt zuby, pomodlit a spát.

Žádné komentáře:

Okomentovat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...