pátek 12. března 2010

Motol - den pátý - poslední

Jsme domaaaaaaaaaaa!
A čekalo mě příjemné překvapení. Místo spálené země po výbuchu atomové bomby (J. tady byl týden sám) jsem v předsíni zakopla o ještě vlhký mop, v myčce jsem našla čisté nádobí, na balkoně vyprané prádlo, umytou kuchyňskou linku a v troubě čerstvě upečené lasagne, na které je má lepší polovička fakt machr. Největší bomba stála ve dveřích lednice - 3 lahve fantastického domácího vaječného koňaku, na kterém já příšerně ujíždím. Je to chodící poklad.

V Motole to tak veselé nebylo. Výsledky včerejší magnetické rezonance ještě nejsou, musíme si počkat. Mikuláš k nám přijede během příštího týdne. Před odchodem si mě vzala MUDra stranou a náležitě patetickým hlasem mi vysvětlila, že podle toho, co zjistili, má Matýsek buď metabolickou vadu (horší varianta) nebo genetický syndrom. Jenže nevědí jaký. Takže tam budeme v pravidelných intervalech dál jezdit a oni budou zužovat spektrum možných vad na vzácné a vzácnější, až jim ta sazka - sportka vyjde. Úplně jsem viděla její dychtivý výraz (evidentně má svou práci coby koníčka) "Šak já na to přijdu, uveřejním článek v Medical list a všichni mi budou závidět!" To jen já jsem hysterka, která se hned sype.

Maty to všechno snášel nejlíp. Odběry, narkóza, hnusný jídlo, všechno jedno. Největší důvod k pláči bylo dnešní násilné probuzení z odpolední chrupky, páč jsme chtěli jet domů. Co jsme si to dovolili! Ať je mu co je mu, jsem vděčná za jeho radost ze života a spokojený nehasnoucí úsměv.

Vím po minulé zkušenosti, že si budu všechny tváře, které jsem tam potkala ještě dlouho pamatovat. Půlročního Vašíka, který má mozkovou vadu, epilepsii a ty nejlepší rodiče na světě, patnáctiletou Vendulku, která je na úrovni desetiletého dítěte a miluje zvířátka, dvouměsíčního Kamila, který má díky nemocniční stravě prdíky a pláče celé dny a noci, čtyřletou Lindu, která má mozkovou obrnu a přestože téměř nemluví, je moc šikovná a miluje youtube. Všem jim budu držet palce.

Jsem vděčná sestrám a sanitářce, které se mnou měly božskou trpělivost a hlídaly mi Matyho, když jsem se už potřetí musela vracet ob tři bloky do jídelny, jelikož jsem si zapomněla stravenky nebo peníze nebo večeři nebo všechno dohromady.

Teď si dám dlooooouhou koupel, půjdu si KONEČNĚ zaběhat a vytelím se před televizi. Na svůj oblíbený červený gauč několikrát politý sladkou šťávou a posypaný drobky piškotů, v jedné ruce fantastické lasagne, ve druhé sklenku vína a bude mi nebesky.

2 komentáře:

  1. To mě mrzí, že tu nemocnici z krku nemáte. A J. ti začínám závidět - hlídej si ho ;-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...