čtvrtek 11. března 2010

Motol - den čtvrtý

Tak zítra je ten velký den. Jedeme domů!!! Domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, do prdele to je mi smutno....
Původní plán na zítřejší útěk do práce zmařen. J. dostal velmi těžkou rýmičku, a je absolutně neschopný strávit tu dopoledne a pečovat o Matěje. Chudáček.

V rámci těžké deprese jsem se vypsala na maminkovském fóru a byla jsem až překvapená jak mi pomohla slova podpory a útěchy, která jsem se slzou v oku četla z monitoru. Úžasná moc psaného slova a blikajících smajlíků mě opět narovnala a vzmužila a já se vrhla do boje s úsměvem na rtu a cigaretou v koutku.

Dnes byl Maty uspán rajským plynem (opravdu nevím, proč se tomu tak říká, smrdí to jak spálená guma) a prošel magnetickou rezonancí. Vyfotili mu jeho malý tříletý mozeček ze všech stran a úhlů a vrátili mi ho v postýlce div ne postaveného na hlavu "chvilku bude takhle živější, maminko, to se poddá". Hm, poddala se kanyla od infuze, kterou měl v ruce a rehydratace tak skončila po deseti minutách. Jedl naposledy včera večer a napil se dnes ráno v šest a teď jsem měla 2 hodiny zákaz mu cokoliv dát. Do 15:30. Trpěla jsem s ním jako velbloud na Sahaře. Ale je to díkybohu za námi a teď jen čekání na výsledky. Bude to dobré. Musí být.

Na oddělení se dnes vyměnilo osazenstvo, většina známých tváří šťastně odjela vstříc domovu, noví pacoši zabrali postele. Zjistily jsme, že teď jsme tu vesměs holky z Moravy a hned bylo přízemí dětského oddělení veselejší. Zkratily se nam zobaky a vzájemně jsme se svěřily z kama jsme. Roztomilé. Západočeský J. mě doma ubezduší, jakmile řeknu "zdar, synku".

Většině ubytovaných je mizerně. Máme rýmu, páč tohle není nemocnice ale pavučina, fouká sem zavřenými okny, dveřmi, zdmi. Skrz naskrz. Děti jsou po narkóze a blinkají, nebo mají chřipku a blinkají. Ti menší pláčou a já upřímně lituju jejich maminky, které padají únavou z nevyspání a věčného tišení, nošení a chování. Pan Dante by si mohl připsat jeden kruh pekla navíc.

Zítra si ale sednu do našeho krásného velkého lehce ťuknutého auta (nezvládla jsem první sníh a udělala si první zářez v řidičáku), odjedu odsud a už nikdy se sem nevrátím. Minimálně rok!

1 komentář:

  1. Ahoj Kocacko, narazila jsem na tvůj blog a jsem hrozně ráda. Mísí se ve mě dva pocity - je mi moc líto, co teď musíte prožívat jako rodina a zároveň se dost bavím tvým psaním. Popisuješ i ty nejblbější situace s krásným humorem a nadhledem, díky žes mi rozsvítila dnešní zachumelené ráno. Přála bych ti, aby Matěj byl zdravý, ovšem pokud je to přání nesplnitelné tak ať vám alespoň určí diagnozu, ať víte na čem jste a víte jak pomoci. A raná péče je fajn, k nám taky jezdí - hodně poradí, půjčují různé pomůcky...

    OdpovědětVymazat

Miluju změny, hlavně ty k lepšímu.

     Svého času se život se dvěma postiženými dětmi v panelákovém bytě stal neúnosným. Všude schody, výtah zvoucí velikosti psí boudy, úzké ...