čtvrtek 22. února 2018

Vím, co je vinno

   Chvíli to vypadalo, že si Matýska co nevidět odneseme z nemocnice domů. V posteli už neležel, spíš se houpal na lustru nad ní, výskal, pral se se mnou i se sestřičkami a vůbec, kypěl nadšením a elánem. To byl ten okamžik minulý týden, kdy se lékaři rozhodli pomalu začít snižovat dávku antiepileptik v kapačkách a navyšovat už tak plné hrsti léků, které Máťa poslušně a beze slova odporu baští s každým jídlem. Načež dítě zplacatělo. Lehlo si, nejprve se přestalo s hýkáním, pak se žvatláním, nakonec odešly úsměvy. Žádné dětské nohy se od minulého pondělí nehoupaly nad čelem nemocničního lůžka, žádné dětské ruce neodhazovaly lžičky plné přesnídávky nebo dušené mrkve překvapených studentů oboru ošetřovatel. V pokoji zavládlo ticho a klid, šlo se spát. Tehdy poprvé jsem se zeptala, jestli nově nasazený lék (jehož jméno si už tak přesně nepamatuji, říkejme mu třeba Motolicín) je nasazený správně. Velké bílé tablety svítily v mé dlani a nelíbily se mi. Dostalo se mi decentního "ano" a svrchovaného pohledu bílého pláště, jehož nadprůměrnou inteligenci nejsem já, hloupá matka, schopna pobrat.

   Dny a noci míjely a Matěj spal. Bylo čím dál tím těžší hrát s ním dámu, vést rozhovor nebo sledovat biatlonový závod. Ne, že by se těmto činnostem v minulosti věnoval, ale kdyby byl býval chtěl, mohl by. Teď ne. Spal v noci, ráno, po obědě, během oběda, do večeře, ve finále mi usnul ve sprše pod tekoucí vodou. V pondělí přišli nemocniční klauni, což je obecně juniorova oblíbená kratochvíle a tak se silou vůle přinutil být celé tři minuty vzhůru. Když představení skončilo, šla jsem protagonistům poděkovat za to, že udrželi mé dítě bdělé celých několik minut poprvé po třech dnech. "Sestřička" s červeným nosem, zeleným baretem a zástěrkou s králíky se rozplakala.
   Opatrně jsem se lékařů optala, zda jsou léky určitě v pořádku. Že jsem to vůbec zkoušela.

   Dnes jsme měli naplánováno propuštění. Přijela jsem si ráno pro chlapečka, který poslední 3 týdny strávil v nemocnici, přilepen k posteli dlouhými hadičkami a krátkými náplastmi, abych jej jako princezna na bílém koni zachránila a odvezla domů, za tátou, za Šimonem, za hračkami a milovaným červeným gaučem. Matěj ležel placatý v posteli, stejně jako celý poslední týden a spal. Nereagoval na sestřičky, na lžičky s jídlem, na mámin hlas. Dostat do něj snídani byl trik hodný Davida Copperfielda, trvalo mi to skoro hodinu a i tak jsme nepřekonali rekord ze středy, více než čtyři kávové lžičky jogurtu. Máťa se neobtěžoval ani otevřít oko, celou akci prospal. Začala jsem se bát. Vyrazila jsem na zteč a dožadovala se vysvětlení, proč mé dítě spí a není k probuzení. Prstem jsem ukazovala na Motolicín a chtěla jej nacpat do popelnice. Paní doktorka mi vysvětlila, že Motolicín je momentálně jediné kouzlo, které drží epileptické záchvaty v bezpečné vzdálenosti od Matýska a že na jeho dávkování se v žádném případě šahat nebude. Tečka. Mám si vzít svůj hadrovitý pytlík s kostmi domů a doufat, že v domácím prostředí se probere. Pokud ne, máme laskavě dovoleno se na oddělení vrátit.
   Došla jsem zpět k nemocniční posteli, dívala se na Šípkovou Růženku v jedenáctiletém pánském vydání a přemýšlela, jak jej v autosedačce dostat domů a neuškrtit ho při tom na bezpečnostních pásech. Načež Matěj pootevřel jedno oko, usmál se, obrátil ho v sloup a typicky se zatřásl. Vyskočila jsem 2 metry 20 a po sestřičce nechala vzkázat na lékařský pokoj, že si odvezu jen dítě bdělé se záchvaty nebo placaté, ale bez nich. Přijela jsem s ním do nemocnice v lepším stavu než je teď a laskavě prosím o nápravu.

   A začaly se dít věci. Budou se dělat náběry, zjistí se, jaký má Matěj krevní obraz, v jakém stavu jsou játra, jaké má CRP, jaké jsou hladiny léků, které dostává, zda v těle nebují zánět či rýmička, prostě skrz na skrz se prolustruje každá jeho buňka, dokud se nepřijde na to, proč kluk spí. A mám okamžitě přestat vinit Motolicín, je to zázrak medicíny a v životě by neublížil!

   Celý den jsem seděla u lůžka nemocného, sledovala každý jeho pohyb a doufala, že se každou chvíli probudí a celou tuhle anabázi svrhne jedním kouzelným dětským úsměvem ze stolu. Když začalo zapadat slunce, soumrak se vkradl i do mých už tak dost černých myšlenek. Přišlo "co když", které nemám ráda. Za "co když" je ticho a tma. Vlezla jsem si k Matymu do postele, vzala do ruky malou dětskou dlaň a začala odříkávat mateřský otčenáš. Prosila jsem svého chlapečka, aby mě neopouštěl. Šeptala jsem zůstaň se mnou. Vrať se k mámě. "Co když" v různých podobách, i té, kdy mi z Matěje zbude tenhle hadrový panáček se zavřenými víčky, stálo u postele a čekalo.

   Ve chvíli, kdy byla tma kolem mně hustá jako mléko a vzduch těžký, že by se dal prodávat na kila, přišel pan doktor a velmi opatrně, nejspíš očekávaje políček, mi sdělil, že dle výsledků krevních testů je na vině všeho zla Motolicín. Bohužel, někdy se stane, že v těle metabolizuje jinak, než jak tvrdí příbalový leták a příručka Malý neurolog strana 68 a dojde k mírnému předávkování a útlumu. Ale že se jim to na oddělení stává maximálně jednou za uherský rok a jsou ochotní stav okamžitě napravit.

   A pointa tohoto příběhu? Zítra začne úplně nový den, ve kterém se může stát naprosto cokoli. Třeba zázrak.

   


5 komentářů:

  1. Moc a moc držíme palce, ať je každý den lépe a lépe, věříme,že Matýsek půjde brzy domů a stav epi se podaří držet pod kontrolou.Myslime na Vás , zasloužíte si už nějaký zázrak jako sůl.Jarka a Kubík

    OdpovědětVymazat
  2. Drzim palce k lepsim zajtrajskom a stale Vas obdivujem.

    OdpovědětVymazat
  3. PP, držte se!
    Lenka a 3 kluci

    OdpovědětVymazat
  4. Ach jo. Taky mám zkušenost, kdy mi selský rozum našeptával a odborníci shovívavě mávali rukou....Olga

    OdpovědětVymazat
  5. Moc držím pěsti a posílám energii, ať je Matýskovi brzy líp a ať se vše může zase vrátit do starých ... ne do starých, do lepších kolejí!!! :-) Ivča

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...