úterý 6. února 2018

Posuny

Věděla jsem to. Už když jsem minulý článek, prodchnutý optimismem a nabitý pozitivní energií, psala, slyšela jsem, jak se Ona chechtá. Chcete-li Boha pobavit, seznamte Ji se svými plány. Chcete-li Ji rozesmát, řekněte, že jste šťastní.
Nevadí. Aspoň nějaké pozitivum Matýskova hospitalizace má.

V pondělí ráno se chlapeček probudil, sezobnul tabletku Letroxu a upadl do epileptického záchvatu, jaký jsem u něj ještě neviděla. Byl to spektákl plný zkroucených rukou, šilhajících očí, doplněný zvukovou stopou "chrapot dítěte stiženého padoucnicí". Úplné taneční číslo. Vyděsilo mě k smrti. Když představení skončilo, Matýsek se otočil ke zdi a usnul hlubokým spánkem. Záda, na která jsem se překvapeně dívala, mi naprosto jasně říkala, že jestli se jich dotknu, ve snaze probudit jejich majitele, o tu ruku přijdu.

Došla jsem do koupelny za láskou mého života, která si právě čistila chrup, sesunula jsem se podél vany na vínový kobereček, který se k naší koupelně barevně vůbec, ale vůbec nehodí a začala uvažovat nahlas. Pokud potřebujete se svým životním partnerem vyřešit jakýkoli problém, nákupem ovoce počínaje, pronájmem bytu po babičce konče, takhle to nedělejte. Pro muže je samomluva ženy (i když ona si myslí, že vede dialog) pouze samomluva ženy. Pokud mezi jejími slovy nezazní jméno osloveného nebo aspoň důrazné "ty", bude náležitě ignorována, bez jakéhokoliv negativního podtextu. Takže jsem na konec odstavce přihodila větu: "Co ty si o tom myslíš?", čímž jsem ho zaháčkovala, teď už zareagovat musel. Nechal si monolog na téma nevím, co s Matýskem, měl velký záchvat a nedaří se mi ho probrat, zopakovat a adekvátně odpověděl: "Tak co myslíš?" Nezklamal.

Odvezla jsem Šimonka do školky, u dětské lékařky jsem si nechala vystavit žádanku k hospitalizaci a odvezla Máťu do nemocnice.
Nemám ji ráda. Tu nemocnici, ne tu dětskou lékařku, ta má svatozář. Obvyklý stav je, že já křičím na sestry, doktoři odsekávají mně, já potom pláču a všichni kolektivně si myslíme, že mi definitivně přeskočilo. Matýsek se tomu chechtá a já celé dny očima posunuju rafičky hodinek, abych mohla pryč, domů, daleko od barevných podlah, bílých kalhot a mašinek, které dělají píp.

Tentokrát tomu bylo jinak. Nevím, jestli za to může pokročilý věk, nebo to, že jsem do nemocnice jela posedmé /sic!/ s jedním dítětem, nebo počasí, mrzlo až praštělo. Někam jsem se posunula. Nevím, jestli vpřed, zpátky nebo do stran. Prostě jinam. Jela jsem odevzdat své polobezvědomé dítě do rukou vědy a techniky a doufala v zázrak. Slibovala jsem sobě, Matymu i řediteli špitálu, že budu hodná, poslušná a nebudu na nikoho ječet jen proto, že mám intenzivní pocit, že plenky by se měly pravidelně vyměňovat. "Netlač řeku, teče sama," honilo se mi hlavou.

A světe div se, peklo zamrzlo a mně se otevřely brány ráje. Už v ambulanci nás přijala milá /sic!/ lékařka se starostlivým výrazem ve tváři, která mě uklidňovala, že Matýskovi je teď sice dost zle, ale okamžitě uděláme EEG a mezitím nám ona osobně ustele postel na lůžkovém. Když jsem přišla na oddělení, sestry se usmívaly a už z dálky mě vítaly jménem, že se jim stýskalo (bodavý tón v jejich halekání jsem se rozhodla ignorovat, ale dalo to fušku) a já je stejně mile pozdravila. Postavila jsem na recepční pult připravenou bonboniéru, coby úplatek a poprosila o schovívavost. Které se mi zatím dostává vrchovatě, jsme hospitalizovaní dva dny a pořád se na sebe usmíváme, za všechno si děkujeme a vůbec, chováme se k sobě moc hezky. I sestry se tedy posunuly. Ta, která má na starosti Máťův pokoj mi dnes večer před odchodem řekla, že je moc ráda, že tam jsem /sic!/, že by se jinak nemohla postarat o vůbec, ale vůbec nikoho. Spadla mi čelist. Vždy jsem měla pocit, že na oddělení působím jako nepříjemný vnější element, hysterka, která jim, chuděrkám udřeným, kouká pod prsty a čeká, až udělají chybu (ne, že bych kdy toto měla v úmyslu, sama mám s Matýskem dost práce, ale ten Pohled v jejich očích býval více než výmluvný) a vůbec mi nepřišlo na mysl, že by si uvědomovaly, kolik jim šetřím kroků a podaných lžiček.

Matějíček kape do žíly nějaký hodně dobrý matroš, culí se po něm jako sluníčko a epileptické záchvaty pomaličku ale jistě ztrácejí na intenzitě. I on se posunul z gauče do nemocniční postele a do věku, kdy nepotřebuje mámu imrvére u sebe. Večer, když odcházím za Šimonem mi ještě ve dveřích mává, že jako abych už vypadla, než přijde noční sestřička, která bude určitě blond a kterou se on pokusí svýma obrovskýma modrýma očima a odzbrojujícím úsměvem sbalit.

Teď už jen, aby se to celé posunulo správným směrem. Udělám pro to všechno na světě.

5 komentářů:

  1. Míša z Plzně7. února 2018 13:39

    Moc vám držím palce.

    OdpovědětVymazat
  2. Ať je brzo líp!

    OdpovědětVymazat
  3. At je Mata brzy bez zachvatu a fit.
    Drzim (vsechny) palce!

    Radka

    OdpovědětVymazat
  4. Co za matroš Máťa dostal? Martin má po chřipce záškuby rukou 24 hodin denně (i ve spánku) a velké záchvaty cca 2x denně. PO 15 letech s epkou to nějak nemám sílu řešit (tedy, řeším to užíváním prosecca - já, a Martinovi píchám diazepam, ale ani jednomu z nás to nepomáhá).

    OdpovědětVymazat
  5. Děkujeme, všichni se snažíme.
    Martinova mámo, je na midasolamu, což je tak strašný svinstvo, že nám to domů v petce nikdo nedá. )))) Je mi moc líto, že se oba trápíte. Nemocnice by nepomohla?

    Prdlá Prvomatka

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...