Pokus

Jako dítě jsem chemicko-fyzikální pokusy milovala. I když jsem v drtivé většině případů přicházela na laborky nepřipravena, tedy dutá jako štoudev a neměla jsem ponětí, proč liju průsvitnou kapalinu do modré a proč učitelka ječí, jako když ji na nože berou v okamžiku, kdy se do své směsi chystám nasypat růžový prášek. K mému nemalému zklamání k výbuchu v přízemí mé alma mater nikdy nedošlo, tedy aspoň ne za mé přítomnosti, pouze jsem si připálila rukáv povinného bílého pláště, za což jsem nafasovala výchovný čtverec a doma pohlavek.

Má láska k experimentům mě ale nepřešla. Ráda zkouším co kdo vydrží. Dětská trpělivost, mé nervy, J. úsměv. Aprílové žertíčky mám zaryty hluboko pod kůží jako permanentní tetování a nebojím se je kdykoliv použít. Pravda, s postupujícím věkem, bohužel, roste i pocit zodpovědnosti, tedy se často rozhodnu, že fórek je nejapný a stupidní a nakonec lituju, že jsem ho nerealizovala.

Ale tentokrát mi to vyšlo.

Schválně, na co si vzpomenu z laboratorních protokolů:

LABORATORNÍ PRÁCE

TÉMA: OTCOVSKÉ SCHOPNOSTI

Úkol: Vyzkoušejte, jak je váš partner schopen postarat se sám o dvě invalidní děti

Pomůcky: Vaše nepřítomnost v domácnosti po dobu 24 hodin

Telefon

Muž

Děti školkového či školního věku 2ks

Látky: Dopolední a odpolední svačina, celkem 4ks

Postup:

1. Odjet z domu na 24 hodin

2. Večer nerealizovat kontrolní hovor, zda je vše v pořádku, zda nikdo neblinká a zda je na ráno vše připraveno, včetně aktovek se svačinami

3. Trpělivě čekat na výsledek

POZOROVÁNÍ A VÝSLEDKY:

Jestliže neprovedu večerní hovor ze zaměstnání, pak:

1. Nikomu doma nechybím

2. Tedy nikdo nevolá zpět, že nebyl proveden kontrolní hovor a že se mu stejská

3. Děti nemají připraveny svačiny a jsou s bohorovným klidem odveleny do zařízení bez jídla (které si nejsou samy schopny koupit)

ZÁVĚR: Jeden dospělý muž, t.č. v roli otce samoživitele, je schopen postarat se o dvě malé děti jen částečně. Budiž mu přičteno ke cti, že se nikomu nic nestalo, nikdo odnikud nespadl, nikdo se ničím neprobodl, všichni dostali najíst a napít (doufám že ano, nebyl proveden telefonát), všichni byli řádně okoupáni a zastláni do lůžek. Potud skvělé.

Jen mě trochu zaráží, že ráno měl udělat jednu jedinou věc. JEDNU. Sáhnout do ledničky, vytáhnout odtud dva pribiňáky a dva banány a nasypat je do tašek.

Nemusel přibalit čisté tepláky.

Nemusel lovit v zásuvkách komod ponožky dost tenké na to, aby přežily teplo ve třídě a dost slušné na to, aby se daly nosit celý den mezi lidmi.

Nemusel myslet na to, že se má jít k některému lékaři na nějakou pravidelnou kontrolu.

Nemusel hledat kostým na maškarní, jelikož ani netušil, že se nějaký karneval ve školce chystá nebo dokonce koná.

Nemusel si složitě vzpomínat, zda je ve školce i ve škole dost trigonometrických teodolitů a zda není nutné nějaký přibalit.

Nemusel si vrývat do paměti, že pribiňáky tímto došly a cestou z práce se musí přikoupit.

Nemusel se soustředit na fakt, že ve škole došly léky, které dítě dostává k obědu a tedy by se jedno balení mělo do aktovky přihodit.

Nemusel se zoufale dívat na flek od posypové soli na oteplovačkách a hledat náhradní, dost teplé kalhoty.

Nemusel vařit obědy, protože toho dne se v zařízeních podává pouze jídlo s lepkem a laktózou.

Nemusel tolik věcí. Nikdy nemusí tolik věcí. Kdyby mě zítra odpoledne porazila lanovka na Petřín, bude trvat dny, ba týdny, než dojde k úpravě režimu do stávajícího stavu. Nakonec se mu to povede, poněvadž je to kluk šikovnej a zodpovědnej, ale za jakou cenu?

Proč muži nikdy neví, kde doma schováváme Savo na plísně a jak se čistí trouba? Proč naopak my, křehké květinky, umíme vyměnit žárovku a v krajní nouzi si stopnout někoho, kdo nám vymění kolo u auta? Jakto, že my, ženy, jsme schopny postarat se o sebe v téměř každé životní situaci a muži neví, že dítě má ve čtvrtek odpoledne mimořádný fotbalový trénink, na který potřebuje odvézt spolu se sousedovic dvojčaty?

Někdy, ale opravdu jen někdy, třeba na malou chvilku, bych chtěla být chlap. Moct čůrat ve stoje a nemuset myslet.