pondělí 15. srpna 2016

Absťák

Pro samé radosti léta, teplo, slunce, koupání a zmrzlinu (v době psaní článku venku padají žabí prdelky a v domě máme chabých 19°) jsem úplně zapomněla na své zlozvyky a závislosti. Jsem regulerní shopaholic, ale nesmíte to na mě nikde říkat. Naštěstí jsem velmi chudý shopaholic, tedy mě musí uspokojit i Kaštany u benzínky, ale musím je mít. Jednou denně prostě musím utratit aspoň deset korun, jinak do mě po celý zbytek týdne nic není.

Pokud jde o koupi čokolády, abych učinila své závislosti zadost, to bych neřešila. Jsou to drobné položky a vezmu-li v úvahu, že jsem svého času prokouřila 81,90 denně, z balíčku žvýkaček bych kovbojku nedělala.

Horší to je, když stojím uprostřed obchodního centra, kam jsem jela pro pytlík nahrubo mleté kávy, který se v okolí jinde, než v obchodním centru nesežene, a dojde mi, že je tomu bratru 5 měsíců, co jsem si nekoupila nové tričko nebo kus obuvi. To je hned průšvih na světě.
Najmě pak, když ten úplně nový krásný bleděmodrý top visí hned zkraje v butiku po mé pravé ruce a černé lodičky s páskem se usmívají z police po mé levici.
Pak přichází dilema. Jsem schopná zůstat stát v uličce, před sebou dva zatím ještě usmívající se kočárky, snažící se dosáhnout buď na top nebo na boty, aby je mohly strhnout, shodit, zahodit, rozmetat po místnosti, a uvažovat od pěti minut do půl hodiny, jestli a co si koupím. Vedu se sebou (někdy i nahlas a tvářím se, že mluvím s Matějem) dlouhé dialogy, jako že vlastně nic takového nepotřebuju, mám toho doma spoustu, nedávno jsem si kupovala tepláky, není potřeba utrácet, když ty boty jsou táááák strašně hezký....

Nebudeme to prodlužovat, modrý top s lodičkovým výstřihem a plisovanými rukávy jsem si nakonec koupila. A teď se dostáváme k jádru pudla, proč o něm, potažmo takové blbosti píšu. Mé dilema v obchoďáku se odehrálo v březnu. Je tomu čtvrt troku, co jsem si krásný nový hadřík přinesla domů a uložila do skříně. Kde jsem jej včera našla. Netknutý, pověšený na ramínku, ještě se na něm bělá cenovka. Nepoužitý.

Což mě dovedlo k docela smutnému zjištění. Nemám se kam oblíknout. Většina žen mého věku řeší odvěký problém, že nemá CO na sebe, já mám co, ale nemám KAM. Kráčet mezi zorarnými lány se dvěma sportovními kočáry před sebou fakt není na žádnou parádu a už vůbec ne lodičkovou. To chce pevné kecky, nejlépe kotníkové a buď lehké tílko v horku nebo teplou bundu v zimě. Ne modrý plisovaný top bez ramen. Do práce je takové krásy škoda. Na dvorku, cestou k autu mě nikdo neuvidí, aby si nad tou nádherou kecl na zadek, a pak na dvorku, cestou od auta mě sice uvidí několik jedinců, ale v tak brzkou hodinu, že obdivné hvízdání by bylo hrubým prohřeškem proti etiketě napůl spících pracujících.
Na večeři chodíme s J. sice pravidelně, ale jednou až dvakrát za uherský rok. Nemám vůbec žádnou jistotu, že letos to vyjde na léto. Kino dtto, v divadle jsme byli naposledy, když jsme čekali Matěje. Je mi až hamba to počítat.

Tedy mám v šatníku pár pěkných kousků, jako nových, většinou nenošených a uvažuju nad útěkem z domova. Přemýšlím, že bych se sbalila, navlíkla si krásný modrý plisovaný top a lodičky s páskem, nakreslila bych si na obličej Prdlou Prvomatku, na zápěstí bych stříkla trošku Chanelu a vrhla bych se do víru vášní. Byla bych jako neřízená střela, žádná kavárna, promenáda, restaurace, divadelní sál nebo kino by přede mnou nebyly v bezpečí.
To by byla fakt paráda.

2 komentáře:

  1. Hlavně,že máš co na sebe.

    OdpovědětVymazat
  2. Mě to přijde naprosto v pořádku a mají to skoro všechny normální ženy...já právě ujíždím na hobbymarketech...alespoň jednu maličkou kytičku na zahradu...

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...