pátek 13. května 2016

Jahody budou! Howgh.


Miluju je. Na jakýkoliv způsob. Čerstvé, rovnou ze záhonku, v buchtě, pod šlehačkou, na pudingu.... kromě španělských skleníkových bych se jimi mohla cpát od rána do večera.
A proto se nově nabytá zahrádka tak trochu nabízela. No dobře, úplně se mi cpala do očí. "Sem! Sem je zasaď! Tady je ještě kousek míííísta!!!" Nenechala jsem se dlouho přemlouvat. Kamarádka K., nadšený mičurinec, mi dopodrobna vykreslila kde je koupíme, jakou odrůdu, jak je budeme sázet, jak okopávat a jak hnojit, podala mi velmi detailní a barvitý návod, jak se ke svému mlsu dostanu. Dle jejího popisu se jednalo o jedno, maximálně dvě lusknutí prsty a záhon bude plný krásných, obrovských, rudých jahod.

To bylo v únoru.
Pak přišel březen.
"Už máš vykopaný záhon?" ptala se K.
"Nemám."
Takhle nějak vypadala naše celoměsíční konverzace.
Přísahám, po každém tomto rozhovoru jsem si navlékla J. pracáky, své prďácké zahradnické rukavičky a chystala se kopat. Že z toho povětšinou sešlo, za to já nemůžu, to Okolnosti.

Duben.
"Už máš vykopaný záhon?" ptala se K.
"Nemám."
Místo rukavice jsem sbalila dítko a vyrazila na prázdniny. Ano, se svědomím zakousnutým hluboko do mé černé dušičky, že FURT-SAKRA-POŘÁDJEŠTĚ nemám záhon na jahody.

V květnu jsem se rozhodla, že jsem nespolehlivá, líná, neochotná a shnilá jako loňské třešně, a za trest si žádné jahody nezasloužím. Tak.
"Už máš vykopaný záhon?" ptala se K.
"Nemám."
Ale tentokrát jsem dodala: "A ani mít nebudu. Už je stejnak pozdě. Do června mi nic neporodí."
"No to bych se na to podívala!" sevřela K. své drobné dlaně v pěst. A vyrazila do zahradnictví pro sazenice se slovy "JÁ chci na tvé zahradě JAHODY! Ještě LETOS!"
Navlékla jsem si J. pracáky, své zelené rukavice a vykročila.
"Nééééé. Třeba ještě zapomene," kecla jsem si k počítači.

"Zítra ti přivezu ty sazenice. Není toho moc, ale do buchty stačí."
Kruciš.
Navlékla jsem si pracáky a rukavice. Tentokrát definitivně.

Máte někdo představu, co to znamená udělat z trávníku záhon, ten porýt, nakompostovat, pohnojit, pohrabat a připravit k sázení? Ano. Věřím, že všichni. Kromě MNĚ. Představovala jsem si to opravdu jako Hurvínek Pouštní bouři. Sem píchnu kolík, sem taky, pak si vezmu rýč a trošku to pozobracím.
Chm.
Po třech hodinách neustávající dřiny jsem měla strhnuto asi 50cm čtverečných mechu a trávy, plnou polovinu popelnice na bioodpad a mozoly na rukou. Potila jsem se jako dveře od chléva a když jsem se postavila a narovnala záda, neviděla jsem skrz mžitky ani záhon, ani zahradu, ba ani dům.
Na jahody jsem přestávala mít chuť.

Za dva dny byla práce hotova a K. slavnostně vyndávala z kufru auta sazenice, kterých /cituji:/ "nebylo moc, ale do buchet stačí."
40! Slovy čtyřicet sazenic jahod. Začalo mi praskat v zádech a potily se mi dlaně.
Ale abych nevypadala jako nevděčná potvora, já K. vděčná jsem! A to moc. Nebýt jí, nikdy bych ten záhon nedala dokupy, nikdy bych si sazenice nekoupila, nikdy bych se nedívala, jak mi ty chuděrky osychají (ale to až pak). A nikdy bych nezažila pocit dobře udělané práce a velké těšení na svou první úrodu. Bude-li nějaká.
Nabídla jsem K. peníze. Že za sazenice ráda zaplatím, přeci mi nebude dotovat mlsnou.
"Nechci. To mají kluci k svátku."
"Ten mají za dlouho."
"Já od tebe nic nechci. Chci, abys je zasadila."
Hm.
Poděkovala jsem a v duchu došla k závěru, že budu K. a její potomky cpát jahodama při každé návštěvě a na zimu jí vrazím pytlík do mrazáku, aby měli. Tak.

Klečela jsem na svém FUNGL novém záhonku, sázela rostlinky a ladila svou jahodovou teorii do dokonalosti. Až (a jestli) budou, natrhám K. ke kafi, dám jí na to šlehačku, upeču jí jahodovou bublaninu a něco jí rozmixuju do zmrzliny. Při každé návštěvě. Aby viděla, jakou mi udělala radost. Tak.
Měla jsem ze sebe fakt dobrý pocit.

Jenže, když bylo KONEČNĚ zasazeno, pohnojeno, zalito, přikryto a tedy vlastně hotovo, začal mi vzadu v mozku hlodat takový malý červíček. Jako když jste šli do krámu pro vajíčka, nesete dvě igelitky zeleniny a salámů, samozřejmě bez vajec a celou cestu uvažujete, jestli jste na něco nezapomněli. Pyšně jsem rovnala svou zkroucenou kostru nad čtyřiceti sazeničkami v zemi a pak se mi konečně rozsvítilo.

K. nesnáší jahody.

Vím to. Odjakživa jsem to věděla. Cibuli a jahody. Jenže její nadšení pro věc mě ukolébalo k zapomnění a já si vůbec neuvědomovala tato základní fakta.
Což ovšem znamená, že mám tu nejúžasnější kamarádku na světě.
Děkuji, K., slibuji, ke kafi ani jedna jahoda. Třeba budou třešně ;-)

6 komentářů:

  1. Už dlouho jsem se tak nenasmála, je jasné, že článek je pouze pro mě a já teď mám úplně mokrou klávesnici od slz a křeč ve škráních od chechtotu, díky kamarátko :o)

    OdpovědětVymazat
  2. no a to já jahody ráda. takže zase ráda přijedu, sním všechno, co mi dáš a jahody navrch:) už se těšíííím

    OdpovědětVymazat
  3. Jahody miluji,ale už je chodíme sbírat na soukromá pole,za tu dřinu na zahradě mi to nestálo.Uděláme si výlet na jedno odpoledne a jahod máme na celý rok.Článek super,tak ať rostou.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak nevím ,kdo je lepšíííí????

    OdpovědětVymazat
  5. Pozor jahodami to začíná, pak bylinkový záhonek - pažitka do pomazánky, libeček do polévky, pak domácí ředkvičky a kedlubny pro děti, když už se tak daří ředkvičkám, proč ne salátek, vlastně ještě patizon a cukety, ty rostou samy :-) no a teď už vlastně nevím, na co jsme kupovali sekačku na trávu, když jsou všude záhony :-D

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...