sobota 9. dubna 2016

Ten tě nekousne. Cha!

Učíme se žít s místními. S rodilými občany, s přistěhovanými kočkami, se zahradníky, kteří slíbí, že přijedou a pak nepřijedou, i když na ně člověk čeká celé dopoledne doslova jako blbec. A s pavouky. Místní rodilí občané jsou fajn. Jsou velmi milí, příjemní a většinou usměvaví, tedy pokud zrovna člověk nenarazí na náplavu sobě rovnou. My, děti z města se prostě neumíme chovat. Přistěhované kočky jsou taky moc fajn, mají rády bezlaktózové mléko a jeté buřty. Je tu jeden, dnes už vím, že kocour, kterému tato část obce evidentně patří. Prochází se tu naprosto beze strachu, s ocasem vztyčeným jako sloup k prezidentské standartě a kontroluje, jestli se všichni chováme slušně. Tu zajde na misku mléka, tu poležet na čerstvě vytepovaném gauči. Moc rád se mazlí a přede tak hlasitě, aby to slyšely všechny kočky v dalekém sousedství. Fakt doufám, že ho při některé z obchůzek nesrazí auto.

Zahradníky vynechám, ještě jsem nasraná.

No a pak tu máme pavouky. Když hovořím o tomto užitečném zvířeti, nemluvím o maličkých tělíčkách, ne větších, než špendlíková hlavička a několika párech téměř průhledných nožiček. Mluvím o maccích velkých jako kostka mýdla, kteří se na svých hůlkách od nanuků s hlasitým klapáním prohání po naší podlaze tam a zpátky, jakoby to bylo jejich soukromé kluziště. Nic nevadí rozsvícená lampa přímo nad jejich obrovskými hlavami. Že by se drželi stínů skříní a poliček je evidentně ani na okamžik nenapadlo, naopak, štrádují si to pěkně napříč místností a ani nepřidají do kroku, když je začne honit některé z dětí.

Mně nevaděj. Fakt ne. Pavouci nosí štěstí a žerou rybenky. Ne, že bychom doma nějaké měli. Ale to je právě tím, že mně nevaděj pavouci.

Horší je to s J. Jakmile periferním viděním zahlédne pohyb typický pro tohoto osminohého mazlíka, vystartuje a dvěma ladnými plavnými skoky, nehledě na svou lehkou nadváhu, pokládá dlaň ve tvaru pecky přes nedisciplinovaného jedince. Naštěstí nevraždí. Uchopí a vynese. Jenže vždy a bez vyjímky. Začínám se bát rybenek.
Marně vysvětluji, marně chlácholím.
Že se pavouků bát nemusí, neb nekoušou.
Ošklivé nemoci neroznášejí.
Nevyžírají o půlnoci ledničku.
Tak čeho se, sakra, bojí?
Prý, aby nám pavouci nelezli po dětech.
A opět marnost nad marnost.
Nepomohlo vysvětlování, že pavouci se našich dětí bojí víc, než naše děti pavouků. O mnoho a mnoho víc. Že být J. pavouk, vylezl by na predátora a procházel by se po něm? Leda být mdlého rozumu. A co by z toho jako měl? Pořídil by si na jeho břiše selfíčko???
"No, tak jednoho chyť do ruky, když seš tak chytrá!" chechtala se láska mého života.
Ne-é.
Teorie je něco úplně jiného než praxe. Můžu je mít ráda na vzdálenost paže a přes silné sklo sklenice z Ikea, ale do ruky zatím ne-e.

Zatímco dnešek byl úplně jiná liga. Hrabala jsem se v záhonku. To já ráda. Kopat a trhat, to by mi šlo. Prdlá Prvomatka Ničitelka. Sem tam opouští naši zahrádku s plevelem i kus jahody nebo meduňky. Nic naplat, když se štípe dříví, létají třísky. A brouci. Když tu má ruka trhla za hromadu plevele a vzduchem spolu s hlínou a kořínky letělo něco černého a vpravdě obrovského, až jsem se lekla, že jsem probudila prvního letošního krtka. Který se snažil okamžitě po dopadu zahrabat tam, odkud přišel. Zadívala jsem se pozorněji a viděla jsem obrovského brouka, s krovkami jako můj palec. Krásný, černý, lesklý fešák. Já hmyz obecně moc nemusím, popravdě vlétne-li do místnosti, ve které setrvávám vosa, není tam pro nás obě dost místa. Ale tohle bylo opravdu pokoukání. Tak nějak jsem věděla, že se dívám na zvláštnost, ale jistá jsem si nebyla. To jsem si nechala na pak, na strýčka Googla. Teď jsem vyskočila a letěla se o nález podělit se Zřítelnicí. Rozrazila jsem vchodové dveře a křičela, že se musí jít okamžitě, ale OKAMŽITĚ podívat, páč jsem našla brouka.

Z okna dětského pokoje se vynořila hlava a schovívavým tónem určeným pro velmi malé děti nebo mentálně retardované mě vyzvala, abych ukázala. Namířila jsem prstík v rukavici doprostřed záhonku: "Koukej!"
"Nevidim."
"Je tam brouk!"
"Tak proč ho nevezmeš do ruky?"
"Co když kouše?"
"Ale prosimtě. Už jsi viděla brouka, co kouše?"
Mraky, pomyslela jsem si. Ale zas je to JEN brouk. Nejsem přeci žádná máčka. A sáhla jsem rukou pro svůj objev. I přes tlustou vrtstvu rukavice jsem cítila jednotlivé nohy, jak se mi prochází po dlani. Když si to tvor namířil k zápěstí, rozhodla jsem se, že hrdinství bylo dnes dost a opatrně jsem jej položila zpátky do levandule.
"Hm, pěknej," pronesla hlava a zaplula.

Nedala jsem se. Pořád jsem někde vzadu v hlavě tušila, že můj objev není jen taková lecjaká věc. Sedla jsem si k internetu a zjistilla jsem, že se po naší zahrádce prohání, považte! samice Roháče obecného! Lucanus cervus! Otevřela jsem obě oči doširoka a četla a četla. Samá zajímavá fakta:

Žije v dutinách starých stromů a v mrtvých pařezech v lesích a hájích.
S odstraňováním starých stromů a pařezů mizí i přirozené prostředí a zdroj obživy tohoto brouka.
Snižuje se tak populace roháče obecného, ale i ostatních druhů brouků žijících ve stejném prostředí a roháč obecný se tak dostává na světový seznam ohrožených druhů.
V České republice byl rozšířen v listnatých lesích po celém území, dnes je však jeho výskyt lokalizován do několika oblastí. Nejhoněji se pak vyskytuje na jižní Moravě.

a teď pozor:

U roháče obecného se projevuje pohlavní dimorfismus, který spočívá v tom, že samci mají větší kusadla a jsou i celkově větší než samice. Ačkoliv samčí kusadla vypadají hrozivěji, jsou příliš slabá na to, aby ublížila. Naopak menší kusadla samice mohou způsobit bolestivé kousnutí. /sic!/

A prej že nekousne. Cha!

8 komentářů:

  1. S chrobakmi nie su zarty :)

    OdpovědětVymazat
  2. Zrovna včera jsem se dozvěděla,že všichni pavouci buď koušou,nebo jsou jedovatí i ti nejmenší a nejhubenější.Prostě na hmyz jakýkoliv se nesahá a já mám pavouků též plnou chalupu a tak vymetám a vymetám.Ale je to krása hrabat se v hlíně já to miluji.

    OdpovědětVymazat
  3. Hana Kubokoba9. dubna 2016 23:26

    Já mám regulérní arachnofobii, k vam tedy ani na návštěvu:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Jen malá technická- pavouci nejsou hmyz, to by Netušil zaplakal :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Ach. Tak nejdřív osm nohou, pak hmyz. Vzdávám to. Přepisovat už nebudu, ale děkuji, Ayo ))))

    OdpovědětVymazat
  6. Ach jo. Anebo ano. Těžká práce na literárním poli..... )))

    OdpovědětVymazat
  7. Já nemyslela jen pavouky a p.Netušil,ať si klidně zabulí.

    OdpovědětVymazat
  8. Pavouci kousou i nasi-jen vetsinou nemaji dost jedu, tak to neopuchne...-ale boli :) -a rybenky jsou super! Zerou plisne :)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...