úterý 30. června 2015

O relativitě času

Že čas je pojem relativní věděl už blahé paměti svatý Albert. Od jeho časů jsme tuto teorii přijali za svou a na jejím základě počítáme množství ochuzeného uranu do jaderné bomby a hmotnost paliva do rakety na Mars. Já mám na mysli tu druhou relativitu, časový rozdíl mezi hodinou s krásným mužským a hodinou na zubařském křesle, přesto mě těší, že mé postuláty jsou de facto vědecky ověřeny. Relativita času (zatím) platí.
Jsou ovšem okamžiky, kdy mě tato skutečnost až děsí.
Většinu života trávím v úprku. Mám hodně práce, mnoho povinností, musí se toho stihnout příšerná hromada, potřebovala bych, aby den měl aspoň takových třicet, pětatřicet hodin. A jak se znám, i to by mi bylo málo.

Pořád se učím. Jak být sama sebou, jak žít teď, ne včera ani pozítří, jak se nebát, toho co přijde, páč nikde není psáno, že to přijít musí, tedy nač stahovat gatě před brodem. Jak se mít ráda, abych mohla milovat všechny ostatní. Prostě vesmír nabízí neskutečné kvantum kouzel, stačí sáhnout a člověk má. Poslední, co jsem nastudovala je právě prodlužování času.
Opravdu, čestné pionýrské.
Ještě před pár dny (a netvrdím, že se ty dávné časy nevrátí, ale teď je teď) jsem potřebovala ze dne udělat týden, z týdne měsíc. Pořád bylo málo času, pořád jsem musela někam spěchat, pořád mi nebylo dost. A furt jsem chodila pozdě a nestíhala.
A pořád mě to sralo. Celý den jsem si opakovala, co ještě musím. Vyvenčit Šimonka, koupit chleba, vyzvednout balík na poště, vyprat ručníky a pověsit je, vykartáčovat ovčí kůže, vyzvednout Máťulku ze školy, připravit večeři, kruci, zapomněla jsem na léky, jsou už tři dny přichystané v lékárně....
Čím toho bylo víc, tím míň se mi to chtělo dělat. Tlačila jsem povinnosti před sebou jako vagón uhlí, pořád se mi do nich nechtělo, až jich bylo tolik, že zvládnout to všechno v rozumném časovém úseku byl čin hodný supermana, v mém případě wonderwoman.

A pak jsem řekla dost. Ono se to nezblázní. Zredukovala jsem bojové úkoly dne pouze na ty, které jsem udělat chtěla. Chtěla jsem si upéct šunkafleky a chtěla jsem Šimonkovi přeprat všechna poblitá bodýčka, abych si na procházku mohla vzít čisté, voňavé miminko. Ten den uběhl tak nějak v poklidu a v míru. Nikdo se nikam nehnal, neříkala jsem dětem "hned, miláčku, jen co udělám tohle", ve chvíli, kdy ke mně byly vztaženy ručičky, reagovala jsem. Hráli jsme si, bavili se, to co se muselo (chtělo) udělat, se udělalo a zbytek času vyplnil smích a hry. Následujícího dne jsem toho chtěla zvládnout víc. A pořád bylo dost času na hry. Tak to pokračovalo, až jsem dnes stihla práci za tři dny, postavili jsme se Šimonkem asi osmkrát autíčko z Dupla a Máťa pětkrát prošel celým bytem tam a zpět (se mnou za zády). Pohoupali jsme se všichni v houpačce, zašli na procházku, dali si zmrzku a přesto bylo doma vytřeno, vyžehleno, i ten prach zmizel. Uvařil se oběd i večeře, doplnila se Matýskovo lékovka, a jelikož jsem večer nevěděla co s přebytkem energie, šla jsem si zaběhat.

Natáhla jsem si den o několik hodin. Všechno, co jsem dnes dělala, dělala jsem s láskou a nadšením sobě vlastním. Prošla jsem kolem trouby, všimla si těch upatlaných dvířek a i když jsem čištění neodbyla, mám pocit, že minutová ručička se na hodinách téměř nepohnula. Na všechno byla hromada času, dokud jsem se usmívala, hodiny stály na místě.
Je to kouzlo tak na úrovni pana Copperfielda. Umím ho. Teď se jen musím snažit, abych ho nezapomněla.

1 komentář:

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...