pátek 26. června 2015

Ještě jednou ke stěžování

Jak jsem se minule zmínila, dělám to ráda a dělám to často. Prostě jsem v tom dobrá. Jenže přes tyto své nezpochybnitelné kvality zapomínám být vděčná. A že mám být za co.

Dnes ráno jsem jela Arthurem krajinou, zelené stromy kolem, plechové nebe nad hlavou, za zády mi vycházelo slunce, já mířila domů, za dětmi.... A bylo mi nádherně. Tak krásně, že jsem si chvíli myslela, že to nevydržím a vyskočím z kůže nebo aspoň z auta. Na rtech mi umrzl permanentní úsměv, prsty jsem poklepávala na horní hranu volantu v rytmu luxusní muziky linoucí se z rádia a hlavou se mi honily Myšlenky. Což je v mém případě většinou průšvih, ale tentokrát jsem byla se závěry svých rozumových pochodů navýsost spokojená.
Došla jsem k tomu, že žiju nádherný život, za který bych měla být vděčná. Někdy stojí za to, si pár věcí sestavit v hlavě do správného obrazce a podívat se na něj z té správné perspektivy. S odstupem a nadhledem. Člověk pak zjistí, že se trápí zbytečnostmi a že se jeho svět vlastně skládá z hromady kouzelných kousků puzzle.

Tady jsou ty moje:
Mám nádherné a šikovné děti.
Mám fantastického muže, do kterého jsem i po té příšerně dlouhé době zamilovaná jako puberťačka.
Mám co jíst.
Když mám hlad, pak dobrovolně, protože jsem se na internetu dočetla o nejnovější, stoprocentně účinné dietě.
To znamená, že mám přístup k internetu. Necenzurovanému.
Mám střechu nad hlavou a pod ní fakt pohodlnou postel.
Mám pár dobrých přátel, spoustu skvělých kamarádů a známých.
Mám práci. Placenou.
Mám spoustu knih. Některé jsem ještě nečetla.
Moje máma žije daleko, ale mám mobilní telefon, takže s ní můžu mluvit kdykoli se mi zachce, třeba i dakrát za půl roku.
Mám auto, sice 10 kilometrů před smrtí, ale jezdí. A má jméno.
Žiju ve státě, kde je legální pít alkohol a nadávat na poslance.
Moje země nestojí těsně před bankrotem a nezuří v ní válka.
Když mě tady dost naserou, stačí si strčit do kapsy pas a pár dolarů a můžu vyrazit kamkoliv jinam.
Mám sen, že ...... a nic na světě mi nebrání jej uskutečnit.
Každé ráno se můžu probudit a žít další den.
Jo. Jsem za to všechno neskutečně vděčná.

9 komentářů:

  1. Míša z Plzně26. června 2015 10:34

    A o tomhle to je.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za pripomenutie! Občas totiž na toto zabúdam.

    OdpovědětVymazat
  3. I když to občas není růžové,tak je tu na tom světě krásně.Jaký si to uděláš,takový to máš.

    OdpovědětVymazat
  4. Krásný článek! Přesně o tom to je...Kolikrát si myslím, že mám nějaké trápení a pak pomyslím na tyhle všechny věci, co mám a uvědomím si, kolik lidí nemá ani zlomek z nich a svoje trápení hodně rychle přehodnotím. Škoda, že to tak nevidí více lidí, zvlášť v poslední mi přijde, že se stalo módou předhánět se, kdo víc trpí a je utlačován (a jestli za to můžou víc imigranti nebo politici nebo Havel). Takže moc díky za tak pěkné čtení :))

    OdpovědětVymazat
  5. No to jo,také děkuji za připomenutí.Úžasný to úhel pohledu.Je to tak.Díky.

    OdpovědětVymazat
  6. Lenka a 3 kluci27. června 2015 9:34

    Manžel mi vždycky říká: "Tak si toho važ!" A já si vážím, jen jsem k tomu musela za ta svoje prožitá léta dospět :-).

    OdpovědětVymazat
  7. Dobrý večer, znovu po několikáté opakuji, Vás by měli naklonovat! Pokaždé je mi s Vámi dobře. Mějte se moc hezky a držím palce ze všech sil!

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...