úterý 27. ledna 2015

A zase zuby

Prostě na něj mám smůlu. Na chrup. Nějak se mi nedaří, přes všechnu snahu, pravidelné čištění a preventivní prohlídky jednou za deset let, udržet jej kompletní a bezkazový. Takže za to platím. A kdyby jen kazy, tahle sranda leze docela dost hluboko do peněz.

Jednou, takhle odpoledne v sobotu, seděla jsem u počítače, určitě jsem psala nějakou stupiditu na blog a žvýkala u toho rozpečenou housku. Úplně jsem při tom zapomněla vynechat pravou stranu úst, kde jsem před půl rokem zjistila laickým okem kaz - díru vedoucí hluboko do čelisti, myslím, že jsem tehdy zahlédla kousek očního nervu. A jak si tak žvýkám, najednou zjišťuju, že už nekoušu do pečiva, ale do kusu zubu. Ta prokletá čtyřka se prostě podélně rozlomila vejpůl a to, co nebylo přichyceno zbytky kořenů se zařadilo mezi kusy rozžvýkaného těsta.
Ach.
Co teď?
Teď zemru, napadlo mě.

Po několika nádeších a jednom hlubokém výdechu, po vyplivnutí inkriminovaného sousta (kde se opravdu ukrývala polovina zubu), jsem se odvážila do koupelny k zrcadlu, abych zjistila napáchané škody. A že byly.
Naštěstí jsem neztratila duchapřítomnost a v hypochondrickém strachu o život jsem zavolala kamarádce - renomované stomatoložce. Na dotaz, zda do několika hodin zhynu nebo mi upadne horní čelist, mi klidným hlasem, vyčleněným pro mentálně narušené pacienty, vysvětlila, že na zlomené zuby se už dávno neumírá, že stačí, dostavím-li se v pondělí ke své zubní lékařce, kam ostatně určitě chodím pravidelně, a tedy nebude mít problém s mým ošetřením, a nechám si díru v chrupu zalepit.

Jak řekli, tak udělali.
V pondělí jsem úderem sedmé stepovala před ordinací, na jejíchž dveřích se skvěl obrovský, počítačem a tiskárnou odborně vyhotovený nápis, že firemní stomatologie se od září 2014 koná pouze a jedině v úterky. Po objednání. Minimálně půl roku předem. To už na ceduli nestálo, ale bylo mi naprosto jasné, jak se věci mají.
I jala jsem se smlouvat se sestřičkou na recepci. Že jsem akutní, chybí mi kus chrupu, ne-li čelisti a potřebuji okamžitě a střelhbitě ošetřit. Na což mi sestřička s úsměvem sdělila, že smůla. Firma nebyla schopná práci stomatologů zaplatit a oni měli dost rozumu a inteligence na to, aby svou praxi omezili na nezbytné minimum a svůj hlavní výdělek orientovali mimo Firmu a tedy tam, kde za svou práci dostanou odpovídající odměnu. Pokud potřebuji na svůj zub náplast nebo kus sádry, mám si zajet do městečka 80km vzdáleného a doufat, že mi pomohou, poněvadž budou-li chtít, nejsou povinni.
Nemyslitelné.
Ten den jsem měla kliku, že J. potřeboval běhat po úřadech a tedy si vzal dovolenou. Hlídal Šimonka, abych se já mohla věnovat zdravotnímu systému. Myslím, že jej miluji.
Nedala jsem se. Ve vedlejší budově se skrývala zubní ordinace, původně určená pouze jako kontrolní, zda já a mně podobní jsme, či nejsme schopni s tímto chrupem (ve zbytku ústavu s tímto srdcem, těmito kostmi a touto nervovou soustavou) konat povolání, ke kterému jsme určeni. Ale napadlo mě, že když mají zubaře, který je schopen kontrolovat, určitě bude umět i lepit. Vstoupila jsem do budovy a doufala.

Nikoliv marně. Po nějaké době vyšel ze dveří lékař, který mi po přednesení mé prosby vysvětlil, že on tu má spoustu (dva) svých pacientů, že je to na dlouho, ale pokud mě tu i po několika hodinách uvidí, možná se slituje a něco pro mně udělá. Rezignovaně jsem se usadila v křesle čekárny a psala domů sms, že už navždy budu běhat po světě s dírou v mém jinak dokonalém úsměvu.
Načež vyšla ze dveří sestřička, optala se, zda jsem ta s tím ulomeným zubem od Firmy a pozvala mě dovnitř. Kde seděla usměvavá paní doktorka, která se zeptala, odkud jdu, proč mě tam neošetřili a co s tím hodlám dělat. Když jsem jí vysvětlila svou situaci, že jsem rozhodnutá nechat si vypadat zuby pěkně jeden po druhém, jelikož 80 kilometrů k Firemnímu zubaři je na mě mnoho, slitovala se a přijala mě pod svou ochrannou vrtačku.

Zub mi umrtvila, vyvrtala a obrousila, vše samozřejmě pod hojnými dávkami mezokainu a upozornila mne, že pokud se chci vsunout do řad jejích soukromých osobních pacošů, budu muset chodit pravidelně na preventivní prohlídky. Což jsem jí ochotně slíbila, poněvadž to jsem pro ni udělat mohla. A v danou chvíli jsem to tak opravdu myslela. Asi nikdy dříve v mém mrzkém životě, pro mě nebylo ošetření zubu tak příjemnou záležitostí, jako tentokrát. Nic nebolelo, práci zubařky jsem téměř necítila, kdyby mi vzadu v mozku nerezonovala vrtačka těžkého kalibru, což byl malinký a velmi nepodstatný detail v jinak perfektním bezbolestném ošetření.

Mám úplně nový kus zubu. A jako bonus mám zubaře. Já opravdu MÁM svého vlastního stomatologa, který mi v případě potřeby instaluje plombu nebo vytrhne přebývající osmičku!
Nemůžu si pomoct, ale musím tu zanechat své obvyklé klišé: zázraky se opravdu dějí.

4 komentáře:

  1. Více ulomených zubů :) (jakože jsem se hodně zasmála, sorry, no :) )

    OdpovědětVymazat
  2. Super! Onehdá jsem se radovala stejně! Sice si musím asi 30 km dojet, ale NIC mi nebolí a práce pana doktora je opravdu precizní.

    OdpovědětVymazat
  3. Zuby, to je svinstvo. Já jsem v Praze našel konečně kvalitní zubní péči. Co říkáte na implantáty? Nezdají se vám poněkud předražené?

    OdpovědětVymazat
  4. Záchovná stomatologie pro všechny z Prahy:

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...