úterý 1. července 2014

Jak se kazí člověk

Penězmi, samozřejmě. Jak taky jinak. Já si na jejich nedostatek stěžovat nemůžu, přesto bych chtěla být zkažená až do morku kostí. Někdy s J. hrajeme takovou tu velmi neoriginální stolní hru Co kdybychom vyhráli ve sportce. Určitě ji znáte, v Čechách ji hraje každý, u Rittigů nebo Oulických dokonce s pravými bankovkami. Je to roztomilý český obyčej, ještě jsem se nesetkala s člověkem, který by nebyl schopen během deseti minut virtuálně utratit 50 milionů, jen to hvízdlo.

Finance jsou vůbec oblíbeným tématem k zamyšlení, potažmo konverzaci. Někdo jich má příliš málo, někdo příliš moc (ti nekonverzují, ti jsou konverzováni /och, češtino!/), zajímavým faktem je, že nikdo nemá peněz tak akorát. Vždycky chybí nebo přebývá.
Já bych teď moc ráda zmínila nedávnou příhodu, kdy jsem korun měla dost, ale nikdo je po mně nechtěl, nejspíš proto, že dotyční měli v danou chvíli ten vzácný pocit, že kdyby si ode mně oněch několik korun vzali, měli by až příliš a zkazili by si charakter. A to by byla škoda, jedná se o dvě velmi milé a laskavé dámy.
Nedávno jsme se Šimonem courali teplým letním ránem sídlištěm, košík pod kočárem překypoval nákupem, měli jsme tedy splněno. Slunce svítilo, domů se nám nechtělo, i napadlo nás, že bychom třeba, třeba..., třeba mohli zajít ke kadeřnici. Mimino, které bylo této kratochvíle doposud ušetřeno, potřebovalo nůžky jako koza drbání a moje ofina, dosahující špičky nosu, po stříhání vysloveně křičela. Má dvorní kadeřnice sídlí ve vedlejším městě, kvůli takovým drobnostem tam nepojedeme, poohlédneme se tady, třeba budeme mít kliku. Měli jsme. Hned druhý panelák ukrýval ve svém přízemí malinký, roztomilý salón. Kde nás přímo paní majitelka vřele uvítala a v jedné větě mě přijala za klienta a Šimona odmítla. Že mi ty tři vlásky střihne na počkání, ani sedat si nemusím, ale mimino potřebuje prďácký letní účes, bude to určitě náročná procedůra na mnoho minut, ne-li hodin, to chce objednat. Což jsem s díky odmítla, nechala si zkrátit vlasy třemi rychlými tahy a začala lovit peníze.
"To nechte, my tady děláme ofiny zdarma." usmála se na mě lazebnice.
Překvapeně žmoulaje stokorunu ještě chvíli jsem zkoušela smlouvat, leč bezvýsledně. Tady peníze neberem.
Poděkovala jsem a vyrazila o dům dál.
Tak nějak mě mrzelo, že mé čelo se pyšní úplně novou vlasovou pokrývkou, kdežto našemu chlapečkovi by se do kadeří dala vetknout gumička s beruškou. Po cestě jsme měli ještě jedno malé kadeřnictví, kde nás také přijali bez objednání a tam několika rychlými tahy paní kadeřnice udělala z naší holčičky zase Šimona. Moc mu to slušelo. S díky jsem nabízela onu již použitou bankovku, ale zase jsem se doslechla, že "to nestojí za řeč, vždyť jsem třikrát střihla". Tentokrát jsem se odbýt nedala. Podobně jako jeho bratr, zjistil Šimon velmi záhy, že stříhání vlasů je brutální, příšerná, úplně nejstrašlivější věc, jaká se může dětem do dvou let přihodit a když se to tak vezme, vlastně jde o život. A podle tohoto myšlenkového pochodu se i zachoval. Bojovali jsme všichni statečně a sláva vítězům, krátký vlas poraženým. Měla jsem za to, že i oněch sto korun je za 15 minut takového utrpení málo.
Pěkně jsme poděkovali, opustili salon a já se asi týden srovnávala s myšlenkou, že ode mně toho dne, kromě platebního terminálu v krámě, nikdo nechtěl ani korunu. Nějak nejsem na tak krásné laskavosti zařízená, byť oplývám vděkem do hloubi našich vlasových kořínků.

A pak se stalo něco zvláštního. J. se vrátil ze zahraniční cesty, obsah kufru vysypal do pěti praček a do kouta ložnice pohodil kolečkové brusle. Byl doma.
To samo o sobě moc bizarní není. Jenže pár dnů na to se na zemi objevila mince. Zvedla jsem ji a uklidila. Druhého dne procházím kolem postele a na místě, odkud jsem včera zvedla cent, válí se cent. Zvedla jsem i tento a přidala k bráškovi. Třetího dne.... no prostě od té doby, co se má životní láska vrátila ze služebky, a je to už nějaký ten pátek, se mu u postele v pravidelných intervalech objevuje mince. Už několikrát jsem se zeptala odkud se berou a zda jich bude přibývat, vždy jsem se dočkala maximálně pokrčení ramen. Jeho nejsou, on všechny drobné vysypal do hrnečku na drobné (těším se, až budu mezi centy a eury hledat pětikorunu do vozíku), kalhoty svléká v koupelně.
Přesto má každé ráno u postele nějaké to euro.

Někdo má otřásajícího se oslíka, jiný samoprostírací ubrousek, my máme výdejní podlahu. Nevydává nijak horentní částky, ale potěší. Vlastně je všechno v pořádku. Někdo má málo, někdo moc, my máme tak akorát.

1 komentář:

  1. Ty jsi to tak krásně napsala.Jste zlatíčka,proto nic nechtěli,vycítili to.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...