úterý 29. dubna 2014

Nepříjemnost

Zdá se, že má skleróza dosáhla svémo maxima. Zapomínám důležité schůzky, návštěvy lékařů, nakoupit maso k obědu, popřát spolužačce ze základní školy k narozeninám. Už zbývá jen nevyzvednout Matýska ze školky a dva dny nepřebalit Šimonka. Samozřejmě, nemusí to být jen ta nemoc, co se při ní člověk hodně nachodí. Taky by to mohla být počínající stařecká demence nebo Alzheimer v ranném stádiu. Kdo ví. Každopádně se mi přihodila Nepříjemnost.

Zítra se má něco stát. A já nevím co. Naprosto jasně si vybavuju tu (dnes již značně rozmazanou) tvář, které jsem slibovala, že ve středu fakt nic nemáme. Jako dnes se vidím, jak jsem se hluboce zamyslela, propočítala dny v práci a státní svátek a s úsměvem prohlásila, že "ano, ve středu můžeme". Jenže nevím CO. Možná jsem to taky slibovala ne rozmazané tváři, ale jen do telefonu, dnes už si nejsem moc jistá. Každopádně je to jedno. NĚCO jsem si domluvila. NĚKAM máme zítra jít, nebo k nám má někdo PŘIJÍT. Nemám tušení, co se bude dít. Jestli se to týká dětí, nebo jsem měla už dávno schánět hlídání, jestli to bude legrace a zábava, nebo přijdou ti nejnudnější kamarádi, které máme. Já prostě NEVÍM.

V určitou chvíli mého, dnes již několikadenního, vzpomínání, místy dost hlasitého, zazářilo světélko naděje. J. si vzpomněl. Že prý ano, ano, ano! Někomu jsem něco takové slíbila! Asi po telefonu. Jo! To bude ono.
Miláčku, ale komu a co?!
No to nevím, ale pamatuju si, jak ses mě ptala, co děláme ve středu.

Ach jo.
Vím co mi teď řeknete: Milá prdlá prvomatko, ty seš úplně prdlá. Tak sis to snad někam napsala, ne? Když to bylo důležité.
A já vám na to řeknu: A bylo?
No nenapsala! Diář zeje prázdnotou! Kalendář taky! A mobil, ten je úplně vysypaný. Jako moje hlava.

Zítřek se kvapem blíží a já se pomalu vzdávám. Pokud jsme k vám měli přijít na kafe, omlouvám se, nedorazíme. Nepamatuji si kam. Pokud jste pozvaní vy k nám, přineste si, prosím, své vlastní pohoštění, J. má rád bílé polosladké. Jste-li lékař, vyškrtněte si nás ze seznamu pozvaných pacientů a buďte tak laskav, zavolejte mi a náležitě mi vyčiňte, pane doktore.

Omlouvám se
a děkuji za pochopení.
Prdlá prvomatka s rodinou.

10 komentářů:

  1. Noooo, 30. dubna jsou čarodějnice, tak třeba ... ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. ...tak jestli tohle četli, tak zítra určitě nepřijdou, to se rozluč se s polosladkym :-)

    OdpovědětVymazat
  3. No já si všechno píšu hned do diáře. Opravdu všechno. I to že půjdu nakoupit. Že mám jít na poštu. Jsem takový plánovač. Ale díky diáři, vím co a jak.  

    OdpovědětVymazat
  4. [1]: To je, myslim, hodne dobry tip. =))

    OdpovědětVymazat
  5. Tak co? Čekáme na rozluštění záhady :)

    OdpovědětVymazat
  6. Poté, co jsem zapomněla odeslat firemní výplaty (včetně mojí!!!) si už zapisuji úplně všechno! =o))

    OdpovědětVymazat
  7. V klidu... To se mně stává taky.

    OdpovědětVymazat
  8. Já si to hlavně zapomenu zapsat hned , a když si pak vzpomenu (většinou těsně před usnutím), řeknu si, že si to zapíšu až ráno, přece nebudu vstávat, že....a ráno pravidelně buším hlavou do stěny, co že jsem si to sakra chtěla napsat do toho diáře :D  Takže pravidelně zapomínám na schůzky s přáteli (naštěstí mě všichni už dobře znají, a tak se ujišťují několikrát jestli to platí.....což je dobře, protože jinak bych byla bez přátel :D), o schůzkách u nás doma ani nemluvím (ale ty si naštěstí pamatuje Chlap a důůůkladně mi to připomíná :)) a několikrát se mi podařilo zapomenout na doktory...většinou si vzpomenu hned následující den. Taktéž někdy potřebuju nutně do obchodu, ale zapomínám si psát Blblist, protože tu jednu věc "přece nezapomenu".....jo, většinou ji samozřejmě nekoupím :D A často jdu do špajzu, a tam trčím několik minut, protože sakra nevím, co jsem to tam chtěla (očekávám radu od přítomné lednice....ta ovšem vždy zarytě mlčí, potvora):D

    OdpovědětVymazat
  9. No tak co to bylo???Určitě nějaká nepodstatná blbost.

    OdpovědětVymazat
  10. To znám... důvěrně, intimně, sakra dobře to znám!:D

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...