Zápis

Náš prvorozený nedávno slavnostně vkročil do školního věku, kde už mu žádný odklad nepomůže a byť jemu to bylo evidentně úplně šumák, nám, jeho rodičům (rozuměj mně), nastal čas hledání vhodné školy. Ano, i takové děti, s nohama na ozdobu a dušičkou někde ve vesmíru, spadají pod náš vzdělávací školský systém. Existují pro ně speciální a praktické školy, kde se vzdělávají v rámci možností jejich postižení. Když jsme si školu byli poprvé prohlédnout, byla jsem překvapená, že škála osnov se rozprostírala od zavazování tkaniček, přes kreslené hlavonožce po anglická nepravidelná slovesa. Moc se mi tam líbilo. Hlavně tedy to, že (jednalo se o začátek června) v několika třídách se v době naší návštěvy vyučoval "odpolední odpočinek", můj nejoblíbenější a tolik opomíjený předmět.

Aby se Máťa mohl od září začít této taškařice účastnit, bylo nutné jej do systému řádně zapsat. Slavnostně jsem nám vyžehlila límeček na halenku a pár pánských košil, tatínek si vzal den dovolené, aby o tu slávu nepřišel a i to mimino jakoby si cucalo palec o něco méně ostentativně. Když nadešel den D., nacpali jsme se všichni do Arthura a vyrazili na cestu. Ve škole na nás byli pečlivě připraveni, oproti mému očekávání všichni v klidu, pohodě, s úsměvy na rtech a chlebíčky na stole. Velmi příjemné prostředí. Když nám sama paní ředitelka nabídla kávu, měla jsem sto chutí vytáhnout na ni svůj životopis a požádat o místo.

Matýsek se choval velmi slušně, seděl na židli, ani nedutal. A to, bohužel, ani ve chvíli, kdy byl k dutání vyzván, například, aby vzal do ruky tužku nebo se napil z hrnečku. "Nevadí," utěšovali nás, "zapíšeme jej na začátek do třídy s nízkými nároky (jak kulantně zamaskovaná mateřská škola pro puberťáky), a když se časem ukáže, že má na víc, přeřadíme ho."

Jak říkám. Bezva škola. Nafasovali jsme hromádku formulářů k podpisu "přece se s tím nebudete zdržovat tady, vyplňte si to v klidu doma a až půjdete kolem pošty, pošlete nám to", poděkovali jsme a vydali se na cestu zpět.

Kde se začaly dít věci. Zpočátku nenápadně, sporadicky, jen sem tam, vlastně spíš jen sem, s přibývajícím odpolednem se přidávalo i tam, později dokonce i všude a pořád. Máťa zesmutněl. Velmi. Přestal se usmívat, poplakával a hlavně, pronásledoval nás velmi urputně po celém bytě. Se slzou na líci, nudlí pod nosem a pravidelnými vzlyky se šoupal po zadečku z místnosti do místnosti, pronásledujíc některého rodiče, jako takový pohyblivý šafářův dvoreček. Nejdřív jsme tomu nevěnovali žádnou extra pozornost, když se ale druhého dne situace nevrátila do normálu a já jsem nemohla ani nakrájet cibuli bez toho, aby se mě kolem kolen pevně nedržely dětské ruce, jako miniaturní kleště z autolisu, rozhodli jsme se problém řešit. Samozřejmě, že dotazy typu "máš hlad?" "tebe něco bolí?" "je ti špatně?" "někdo ti něco provedl?" už byly položeny a kategorickým kroucením hlavičky zodpovězeny, bylo potřeba pátrat hlouběji. Já, která většinu času čtu svým drobečkům myšlenky ještě dřív, než je napadnou, jsem v tomto případě selhala na celé čáře a bezradně jsem Matýska houpala na klíně. Byla to zřítelnice oka mého, kdo se trefil do černého: "ty nechceš do té školy? Ty si myslíš, že tě chceme dát z domu?" Úlevné klesnutí ramínek a proud slziček nám byly odpovědí. Matýsek si při zápisu dal jedna a jedna dohromady, a i když se dost nepěkně spletl v desetinné čárce, výsledek ho nepotěšil. Půjde do školy, daleko, jinam, pryč od mámy, táty i protivného mimina. Chtějí ho dát do ústavu, zavřít do blázince, chtějí se ho zbavit.

Bylo to asi poprvé v našich životech, kdy jsme se s tím klukem snažili vést smysluplný rozhovor. Dialog. Vysvětlili jsme mu, jak se věci mají, že i když poslední dobou strašně zlobí maminku a neposlouchá tatínka, máme ho moc rádi a nikdy bychom ho nevyhnali. Že když máma straší baby-boxem, nemyslí to vážně, a tatínek by ho opravdu nikdy "nechytil za flígr a nenacpal do nejbližší popelnice". Že škola je vlastně taková školka pro velký, ale že se nic jiného nemění, ráno z domu tam, odpoledne z družiny zpět. A čekali jsme, co Maty na to. Chvíli těkal očima z jednoho na druhého, v němé otázce, jestli si z něj zase netropíme žerty, když ale viděl, že to myslíme smrtelně vážně, opatrně se usmál a po pár vteřinách plynule přešel ve smích. V nadšený dětský řehot. Spokojeně odšoupal k televizi a pustil si pohádku.

Je pro mě pořád taková metr dvacet malá záhada. Strčit ruku do rukávu trička je nebetyčný problém, i když se převléká čtyřikrát denně, ale dát si do souvislosti zápis do školy a vyhnání z domova zvládl hned napoprvé a sám. Až jednou promluví, bude mít fakt co vysvětlovat.