čtvrtek 2. května 2013

No, co tobě budu povídat...

Všechno! Nebojte se mě, já mám pochopení!

Až příliš často slýchám takovou a jí podobné poznámky. Potažmo přerušení příběhu. Kamarádka má nemocné dítě, je to fakt hrozný, horečky, kašel takřka tuberkulózní, dítě zpruzené.... a než se dozvím to důležité, jak potomka vyzdravěli, jakou meducínu mu dali a jak ho udrželi v posteli, když mu okřály hnidy, přijde ono "Ale co tobě budu povídat, sama máš nemocného kluka." Ach jo.

Druhé kamarádce onemocněl rakovinou tatínek. Byly jsme právě uprostřed rozhovoru o tom, jak je to těžké, jak jsou všichni smutní a mají o dědu strach, jak děda snáší, potažmo nesnáší chemoterapii a najednou konec. "No, co ti budu vykládat, sama to máš za sebou." Houby s octem! Nemám! Já, když kapala chemu (krásný slang, že jo?) jsem se o nikoho bát nemusela. O sebe jsem strach neměla, v nebi o mně nestojí a v pekle je fronta, J. se o Matěje dokázal postarat sám a (nerada to přiznávám, neříkejte mu to) dokonce lépe než já sama, takže mou jedinou starostí bylo nepoblinkat podlahu. Nejenže ráda nabídnu přítelkyni rameno k vyplakání, ale zajímá mě i ten pohled z druhé strany. Popravdě řečeno, kdyby byl na umření některý z mých třech rarachů, samou hrůzou bych je předběhla.

Ale to odbočujeme. Snažím se tu prostě říct, že mít problém, je záležitost velmi subjektivní. V danou chvíli může prázdná pixla od soli uprostřed vaření tvořit větší potíž než ukradené auto. Ne, že by se to dalo finančně srovnávat, ale i bez auta se dá najíst. Chápete, jak to myslím? Jiný příklad. V zimě léta páně 2010 jsem upadla na snowboardu, v nemocnici mi rozřízli dutinu břišní vejpůl a vyndali polovinu jejího obsahu. Tehdy mi bolestí neukápla ani slza (to si nehraju na hrdinu, to jsem vděčná našemu farmaceutickému průmyslu, konkrétně odvětví analgetik). Ale dívám se na to tříměsíční miminko, jak leží na podlaze, kroutí s ním zaražené prdíky a řve a řve. A trpí. Pro něj, v danou chvíli, je ta bolest naprosto nesnesitelná a nic horšího ve svém zatím krátkém životě nezažil. A naštěstí ještě neumí mluvit, aby mi řekl "Hele, mami, strašlivě mě bolí břicho, ale co tobě budu vykládat, viď."

Mám kamarádku. Říkejme jí K. Ta se pohybuje v poněkud jiné sociální skupině než já. Ne, že bychom šli žebrotou, ale přeci jen, botičky od Prady a kabelku od Gucciho si dovolit nemůžu. Tedy, aspoň ne najednou. A svého času byly kamarádčin problém šaty. Které se uprostřed slavnostního rautu plného lidí typu von, de a da, velmi nevychovaně a samy od sebe, rozepnuly od krku, přes celá, krásná, mladá záda až tam, kde se tato rozdělují vedví. Vím, že v tomto článku se už dost opakuju, ale znovu: když já měla rakovinu, nebyl to takový trapas. Momentálně má kamarádka nesnáze s autem. Muž chce Mercedes, ona Porsche. V žádném případě nezlehčuju. To bych si nedovolila. Je to naopak zářný příklad toho, že mé problémy jsou malé, drobné a podružné. A většinou levnější. A hlavně: ona mi teď nemůže říct "No, co tobě budu povídat." Mám ji opravdu ráda.

Nedávno jsme s kolegyní A. diskutovaly o tom, zda je vůbec možné, abych tuhle větu na někoho použila já.
"Víš, A., mrzí mě, když mi tohle lidi často říkají. Každý máme své problémy. Někdo větší, někdo menší, ale v daném okamžiku nás všechny štvou stejně."
"Neboj se, taky to jednou použiješ."
ticho.
větší ticho.
dlouhé ticho.
"Taky jsi se zamyslela nad možnou situací, kdy já bych mohla někomu říct ´no co tobě budu povídat´?"
"Hm."
"A taky jsi na nic nepřišla?"
"Hm. Máš to fakt těžký. Co sis dala k obědu?"
/dodatek: A. dvakrát odvezla rychlá s žlučníkovým záchvatem, než jí ten zpropadený orgán vzali. Takhle špatně mně nikdy nebylo./
" Smažený sýr. A je mi teď blbě jak psovi. No, co tobě budu vykládat."

10 komentářů:

  1. pokaždé stejně se těším na nový příspěvek a pokaždé mi neomylně zvedne náladu:))) děkuji a přeji také krásný večer! D.

    OdpovědětVymazat
  2. Jojo,takový smysl pro pointování bych chtěla mít.

    OdpovědětVymazat
  3. Konečně někdo, komu si můžu postěžovat!

    OdpovědětVymazat
  4. Každý "problém" může být v danou chvíli tím nejhorším co ten, koho přišel problém navštívit, prožívá. Jde vždycky o to, jak se k tomu kdo staví, jak je psychicky či jinak odolnej atd. Takže takový srovnávání, kdo se má hůř, čí problémy jsou větší, je podle mě bezpředmětné. Zajímavý příspěvek, ostatně jako vždy. No ale co ti budu povídat, víš to moc dobře... doufám.:-D

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za komentáře i za pochvalu, dámy :o)

    OdpovědětVymazat
  6. Jo PP, mám pocit, že kdyby Troška strávil jeden den s naší rodinou, měl by to na dva celovečerní trháky, Slunce seno by se mohlo jít bodnout. Dokonce i tu "babičku v posteli" tady mám, jenom je to dědeček :-) Kohouta si sice do postele nebere, ale zase dokáže od 3 do půl páté ráno křičet: vraždááá, policiééé, pomooooct!!! jenom proto, že se mu prostě chce :-) Já tu mám tak veselo, že se ani brečet nedá :-)

    OdpovědětVymazat
  7. prisla jsem si sem pocist, ze si zvednu naladu, mam depku jak prase...jeden z lumpu dotahnul domu vsi...no, a ehm, jaksi uz je mame vsichni...takze dnes sedim doma a mohutne odvsivuju:-))

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...