pondělí 11. března 2013

Takové veselé pondělí

Znáte tu situaci, kdy si zapomenete doma klíče, vrátíte se pro ně, díky tomu vám ujede autobus, vy musíte tím dalším, abyste zjistili, že ten první měl poruchu a stejně nedojel? Tak tohle se mi dneska stalo. Nefigurovaly v tom ani klíče, ani autobus, ale nachechtala jsem se stejně.

Velmi Náročné Pondělí. Bojový rozkaz zněl jasně. Vzbudit sebe a děti, dostat se z domu (nezapomenout budíka na proklatě brzkou hodinu), odvézt Matýska do školky, zajet k doktorovi na preventivní prohlídku, někde po cestě nakrmit Šimona, jet na ústřední výbor odhlásit Arthura, chudinku naši rozbitou. Ne, to ještě není konec. Jen jsem potřebovala popadnout dech. Vrátit se domů, uvařit oběd, jít se Šimonem plavat, po plavání vyzvednout Matýska, vyžehlit, uvařit oběd na zítra, několikrát nakrmit a přebalit obě děti, naučit se ke zkoušce. Ááááááááááhhhhhh najíst sebe, okoupat všechny, dostat nás do postelí, nejlépe každého do své.

Jsem si to malovala jako Michelangelo kapli.
A pak přišla Prozřetelnost. Všechno klapalo až do příjezdu na OÚNZ. Tam jsme se s miminem usadili v čekárně a čekali. Až jsem ucítila známý odér. Řekla jsem synovi, že je malé prasátko a že má neskutečnou kliku, že jsem vzala dost náhradních plínek. Když jsem dílo dokončila, přišla jsem na řadu. Zatímco jsme v ordinaci vyplňovali anamnézu a drbaly se sestřičkou o kultůře (nemůžu napsat, že o příkrmech a slevách na plínky. Tohle není maminkovsky-sluníčkový blog), Šimon se k tématu vyjádřil podruhé. Na to, že jsem plánovala být s ním venku celého půldne, se zásoba čistého podkladového papíru začínala tenčit. Nevadí. Přebalila jsem. Váha, výška, tlak a tep, hodiny nemilosrdně odtikávaly čas svačiny a to miminko je sledovalo ostřížím zrakem. Měl přehled, chlapeček. Když sestřička ten jekot uslyšela, laskavě mi nabídla odběrovou místnost, abych si synátora nakrmila. Než jsem vybalila přesnídávku, našla lžičku a brynďák, uslyšela jsem přííííííííšerný zvuk (pořád málo í). Znělo to, jako když praskne zeď septiku. A stejně to bylo i cítit. Bohužel, tentokrát jsem byla pomalá. Pamperska obsah neudržela a já z autosedačky vytáhla několik vrstev .... ehm ... ušpiněného oblečení, ve kterém vězelo stejně zaneřáděné, ale velmi spokojené dítě. Průšvih nastal v okamžiku, kdy jsem zjistila, že taška neobsahuje ani jediný kus dětské garderoby. Má naděje, že stihnu registr vozidel, se začala ztrácet v nedohlednu. Jsem ovšem žena činu, vymyslela jsem to. Odsud pojedu rovnou domů, Šimona i oblečení hodím do pračky, suchého ho navlíknu do čistého, přibalím větší zásobu plínek a vyrazím odhlašovat auto.

Na řadu přišla vyšetření jako EKG a odběr krve. Jsem zvyklá. Profesionální dárce. Teď už bývalý, ale to je jako jízda na kole. Taky při tom teče krev a taky se to nezapomíná. Uprstřed procedůry zazvonil sestřičce mobilní telefon ukrytý v kapsách uniformy. Anastacia, tuším. Fajn, budeme mít diskotéku, pomyslela jsem si. Poněvadž by mě ani ve snu nenapadlo, že ta milá paní ten telefon zvedne, přičemž jednou rukou bude přidržovat jehlu v mé ruce. Bez zkumavky, podotýkám. A tak jsem koukala, jak fyzika popírá sama sebe, podtlak nepodtlak, má krev se rozhodla žílu opustit ať do zkumavky nebo na podlahu, potažmo na mé jediné čisté džíny, všechno jedno. A kdyby aspoň po kapkách. Já jsem si, dámy a pánové, na ty rifle skoro vykrvácela. No dobře, to přeháním, ale skvrny na stehnech jsem měla větší než velikosti mexického dolaru a vsadím se, že i trvanlivější. Sestra se zhrozila, telefon odložila a začala se kát. Že se jí to nikdy v životě nestalo, že ten bazmek má být bez zkumavky průtokuvzdorný a že ona nechápe, jak se tohle mohlo vůbec udít. Já měla jasno. Prozřetelnost prostě nechtěla, abych se na ten úřad dostala. Tak to pojistila. A povedlo se. Z OÚNZu jsem jela rovnou domů s polonahým miminem zabaleným v mé bundě, v zakrvácených kalhotech, ale věřte mi nebo ne, vysmátá jako sluníčko.

Vsadím se, že kdybych dnes byla bývala na ten magistrát dojela, vybuchla by v něm atomovka. Minimálně.
Z dnešního dne si odnáším dvě velmi důležitá a cenná ponaučení:
1) poslechni hned napoprvé. Když ti někdo shora hodí klacek pod nohy, nesnaž se ho překročit. Přiletí další.
2) nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. A je-li lépe, užij si to. Dlouho to nepotrvá.

9 komentářů:

  1. Píšeš čím dál tím líp. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. jsem ráda, že se tomu směješ, já bych možná zaplakala :)

    OdpovědětVymazat
  3. Aspoň něco mě dneska pořádně rozesmálo :)

    OdpovědětVymazat
  4. Promiň, stejně jsem se zasmála...vzpomínky...

    OdpovědětVymazat
  5. Krásné, poučné a hlavně zábavné.

    OdpovědětVymazat
  6. Óda na blog Prvomatky

    OdpovědětVymazat
  7. Hm,sestřičce bych vypálila rybník tím,že bych omdlela,to by se stalo,tak jako tak.Pak by se vidělo a vsadím se,že by pak měla jiné starosti,než telefonovat :-).

    OdpovědětVymazat
  8. Hlavně,že to dobře dopadlo.Jo a vsaď si sportku, třeba to dopadne!!!

    OdpovědětVymazat
  9. Nebo aspoň stírací los :-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...