sobota 13. října 2012

Jak že to s námi vypadá?

Murphyho zákony platí a tečka. Bez výjimky. Jen co doschl inkoust na minulém článku, ve kterém jsem si stěžovala jak se se mnou život nemazlí, všechno šlo definitivně a totálně do kytek.

Matýskovy zuby se ukázaly býti zánětem dutin a J., vyhrabavše se ze zpocených peřin dostal záchvat dny a ulehl tam, odkud vstal. Takže mi nezbylo než se z plna hrdla nadechnout a fungovat dál. Bojový úkol dne byl svěřit našeho malého těžce chorého lékařské obci, aby ta si s ním poradila a započala adekvátní léčbu. Tedy na zánět v uchu naordinovala něco účinnějšího než CalGel.

Ještě v úterý odpoledne, kdy mi vrátili Matěje ze školky spícího a s horečkou, zvedla jsem telefon a objednala se u dětské lékařky na brzkou hodinu ranní - provedeme odběry všeho možného, abychom zjistili, odkud vítr fouká. V noci jsem část "všeho možného" měla odebrat sama, leč donutit plenkové invalidní dítě čůrat na povel je fyzicky i psychicky nemožné. A tak jsme se ráno museli spokojit jen s krví.

Ve středu 07:30 jsem stepovala před ordinací, kde nás laskavě přijali, byť úřední hodiny začínaly až za 30 minut. Jsem paní doktorce i sestřičce moc vděčná, páč jinak bychom nestihli nemocnici, kde píchali dětem do žil jen a pouze do 08:30. Paní doktorka nám vypsala žádanku, na které zaškrtla všechny nemoci a stavy kromě těhotenství a stařecké demence, podívala se zmítajícímu se Matýskovi do krku a do uší a prohlásila mou teorii o zánětu za správnou. Každopádně ho musí vidět odborník, nejlepší v našem městečku je paní doktorka M., která sídlí tam a tam.

Nasedla jsem tedy do Fišty a jako vítr, překračujíce rychlost minimálně o 5km/h (mám své body ráda), jsem se řítila ulicemi k nemocnici. Která je rozlehlá, složitá a neustále v rekonstrukci, tudíž se na dětské oddělení chodí asi po stu schodech, pěti tunely, sklepem a částí kuchyně. Na to jsem opravdu neměla náladu, zvlášť, když mě tlačil čas. Zastavila jsem ve vzjezdu do areálu, vytvořila na rtech úsměv sladký jako cukrkandl a optala se paní uvnitř, zda se dá autem dostat na dětské, že vezu postiženého chlapečka a spěcháme. Lehounce jsem se při té pokřivené pravdě zarděla až tam, kde se mé tělo stýkalo s potahem sedaček, ale nebylo zbytí, měli jsme na celou procedůru deset minut. Paní ve vrátnici byla milá a laskavá a polslala nás nejkratší cestou podél plotu až k baby boxu. Jako bonus přidala informaci o bezplatném vjezdu pro invalidy. Jsem jí velmi, velmi, velmi vděčná. I panu ochrankovi, který nás nechal zaparkovat co nejblíže vchodu na oddělení, přestože mi za autem stála cedule o zákazu zastavení jako Brno. Matýsek u odběru vyváděl o něco méně než u předchozí procedury kontroly dutin (jeho logické uvažování mi hlava moc nebere) a mohli jsme pokračovat na naši poslední štaci - ORL.

Blížila se doba kojení nejmladšího a tak se o mě pokoušela nervóza. Která se vystupňovala poté, co jsme se i s kočárkem vecpali do krásné, čerstvě vymalované čekárny, skýtající 2,5 metru čtverečního a tři pacienty. Matěj začal být zájmem lékařů o svou osobu unaven a rozladěn, bylo vidět, že mu opravdu není dobře a spal by. A já už toho měla taky plné brejle. Ono, nacpat a vycpat našeho Matyho do a z auta není zas až taková legrace, jak to vypadá, poněvadž to mám nacvičené. Zvláště, opakuje-li se tato procedura desetkrát po sobě. Chlapec má 23kg, oblečený ještě víc a já taky nejsem žádný Rambo. I poprosila jsem paní recepční, zda by se s nastálou situací dalo něco dělat. Opět jsem se odvolala na Matyho postižení (už mi bylo dost hanba) a vytvořila ten nejprosebnější obličej, jaký jsem viděla v televizi. Slečně se můj nápad moc nelíbil, přesto se otázala ostatních čekajících, jestli by jim to nevadilo. Otráveně se na mě pousmáli a přikývli. Jsem jim všem velmi, velmi, velmi vděčná, zvláště poté, co se Matěj rozhodl vyzkoušet akustiku malé čekárny a spustil svůj repertoár neskutečně vysokou fistulí. V danou chvíli byl pro mě jedinou alternativou odchod a to kterýmikoliv dveřmi. Naštěstí nás paní doktorka hned přijala.

Jelikož jsem synovi předtím několikrát zopakovala mantru o bezboletnosti vyšetření, že se paní doktorka jen podívá sem, sem a sem, byla tato návštěva nejvíc v klidu. Snad v té hlavě opravdu něco má, ten můj chlapeček. Při vyšetření držel jako hluchý dveře, jen podle stisku jeho ručiček jsem poznala, jak strašně se bojí. I proto jsem zatím odmítla píchání ucha. Pak by šla moje důvěryhodnost úplně k šípku. Paní M. nasadila antibiotika, mukolytika a ještě několik dalších tik a poslala nás na 10 dní domů. Při té představě se mi orosily záda, ale nedá se svítit, náš chlapeček je nemocný a musí se vyležet.

Což se vzápětí projevilo tak, že po dvou dnech se Máťulka málem začal houpat na lustru (přísahám, ještě jedno štokrle a bylo by se mu to povedlo), zlobit a vůbec, může nudou vyskočit z kůže. Jsem moc ráda, že se mu ulevilo a je to zas můj usměvavý rarach. Pozítří jdeme na kontrolu a pak se může chvíli věšet na krk učitelkám ve školce. Pokud jde o mě, nechci ho mít do Vánoc ve všední den doma.

7 komentářů:

  1. Tak houpání na lustru za sebou zatím nemáme, ale po tomhle článku se budu muset zamyslet a učinit patřičná opatření, neb posledním horolezeckým počinem mého miláčka byla instalace houpacího koně na bednu s hračkami a po jeho zdolání uzmutí zapalovače, o kterém jsem si doposud myslela, že je v bezpečné výšce ;)

    OdpovědětVymazat
  2. no,vy si užíváte, teda...

    OdpovědětVymazat
  3. No jo, když se to..., tak se to...

    OdpovědětVymazat
  4. matko oblíbená, čtivá, zlatá, nezničitelná...držte se

    OdpovědětVymazat
  5. no koukám, že vy se nenudíte.

    OdpovědětVymazat
  6. Uff! Už mi moje nestíhání ničeho nepřijde tak tragické! Aneb sláva pracovním povinnostem, dokonce jsem se dneska dostala s nemocným kojencem k pediatričce, kdy by to byl řekl, že mě to čeká tak brzy?

    OdpovědětVymazat
  7. děkujeme. už jsme zdraví. snad (zaklepat).

    OdpovědětVymazat

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.