sobota 12. května 2012

Byla jsem na ni tak pyšná než se objevil a zkazil mi náladu

S lehkou nevolí sleduju, jak se většina mých místních článků točí kolem cestování autem, dítěte a žvance. Pořád dokola. Co to o mně asi vypovídá? Že jsem neschopná řidička, co neumí vařit. A taky že jsem líná chodit pěšky. To jistě. Ještě jsem sice nedospěla do stádia amerických občanů, kteří jezdí autem i do schránky pro poštu, leč není všem dnům konec. Teploty venku stoupají, můj objem spolu s hmotností se zvětšuje, kdoví, možná si budu v červenci jezdit do sousední Jednoty pro chleba.

Ale k věci. Usedla jsem brzy ráno do Fišty a vydala se na cestu do hlavního města. Z domu jsem se opět vykopala deset minut po plánovaném odchodu a už teď mi bylo jasné, že do špitálu na kontrolu dojedu pozdě a následky budou tvrdé. Důchodci dokáží být velice rychlí a dochvilní, když přijde na věc. Rozhodla jsem se, že obětuju větší než malé množství benzínu a jen co opustíme brány města, šlápnu svému autíčku za krk. Ale ouha. Už na poslední křižovatce bylo jasné, že někde vpředu je umělec, který nám ze zatím neznámých příčin cestu osladí. Buď čepičář nebo svátečňák, v nejhorším případě autoškola. Prostě fronta hned na začátku čítala dobře deset aut a téměř všichni (až na kamikadze výjimky) jsme věděli, že až po dálnici nepředjedeme. Kromě červeného renaulta, který mezi námi poskakoval jako kamínek na hladině a ve finále se ukázalo, že svými sebevražednými pokusy se posunul jen o čtyři auta, jsme se všichni odevzdaně táhli jako smradi těch nešťastných deset kilometrů s omezením rychlosti na 70km/h kvalitní čtyřicítkou. Prošla jsem všemi předepsanými stádii: vztekem (výrazy, které jsem na adresu viníka použila jsou tady pro brzkou hodinu nepublikovatelné), smutkem (rozloučila jsem se s předním místem ve všech frontách, které mě toho dopoledne čekaly) i smířením. Pustila jsem rádio na maximum, mezi kolena zapasovala láhev s džusem, upíjela a kochala se okolní krajinou. Po dvaceti minutách jsme se konečně dostali na dálnici. A v zatáčce jsem ji zahlédla: modrá fábie, zoufale brzdící v připojovacím pruhu téměř na nulu, jak se bála zařadit. Všichni ostatní ji obloukem objížděli a pokračovali rovnou levým pruhem, aby od té hromádky neštěstí byli co nejrychleji co nejdál. Až jsem se dostala na řadu i já. Šlápla jsem na plyn, vyhodila blinkr a zvědavě nakukujíce za volant škodovky jsem se řadila do provozu. A tu jsem prozřela. Fábie byla evidentně fungl nová, kdyby si člověk dal tu práci a hledal, někde by měla ještě cenovku a na zadním okně se skvěl velký bílý trojúhelník s písmenem Z. Uvnitř seděla dáma, netroufnu si přesně určit věk, ale snad něco málo ke čtyřicítce, nalepená tváří na předním skle, pevně svírající volant, až jí klouby zbělely. Vzpomněla jsem si, jak malá dušička ve mě byla při mé první sólo jízdě. Ve vánici, na zadním sedadle chlebíčky na silvestrovskou oslavu, brzdila jsem i očima a těch patnáct kilometrů jela skoro hodinu. Bylo mi čerstvých osmnáct, nebyla jsem ničí máma ani manželka, zodpovědnost veškerá žádná, kdybych se v té závratné rychlosti vysekala, hrozil mi maximálně zlomený nehet. Pocítila jsem k paní Začátečnici obrovskou úctu. Obdivovala jsem tu odvahu a odhodlání. A byla jsem na ni strašně pyšná. Ještě tři kilometry jsem ve zpětném zrcátku sledovala tu nekonečnou frontu, která se za ní tvořila, ale ona se nedala vyprovokovat, sveřepě držela šedesátku a drandila po dálnici na Prahu. Doufám, že dojela do cíle bezpečně a v pořádku a otrkala se stejně, jako já před těmi patnác... třinác... několika lety a příště už to rozpálí. Ještě nekolik kilometrů a bude stejná frajerka, jako ti chlapi, co na ni toho dne troubili. Moc jí držím palce.

Mé nadšení nevydrželo moc dlouho. Když jsem v Praze přijela na své oblíbené placené parkoviště, bylo příliš brzy na hlídače a jelikož tady pohazuju auto často (zdalipak bych z nich vymámila slevu za věrnost?), znám systém. Zaparkuju v pěkném chlívečku blízko výjezdu a úderem sedmé si pán s kasičkou strčí lístek za stěrač. Tak se to tady dělalo VŽDYCKY. Až na to ráno. Jen jsem minula strážní budku, už jsem ho viděla vycházet. Zastavila jsem, stáhla okýnko a s širokým úsměvem na líci se jala omlouvat.
"Promiňte, já nevěděla, že tady tak brzy ráno budete."
"Madam, vidíte támhle na zemi tu stopku?" opáčil on.
"Já o ní vím, právě vám vysvětluju, že jsem vás tu ještě nečekala."
Ignoroval mě: "tak já mám s esenbákama domluvu .... víte kdo jsou esenbáci?" (opadl mi úsměv. Ani ne tak ze strachu z policie, ale začala jsem litovat svých ponížených omluv.) "Tak já mám s těma esenbákama domluvu, že když na té stopce někdo nezastaví, já je zavolám, oni přijedou, daj tomu řidiči pětistovku flastr a já z toho stopadesát korun dostanu."
Zvedl se mi žaludek. Pokud si pán myslí, jak je vtipný, dost se mýlí.
Asi pochopil, že přestřelil: "věříte tomu?"
"Ale jo, dneska je možný všechno." pronesla jsem patřičně otráveně.
"Nevěřte" a začal se svému vykutálenému vtipu smát. To ještě netušil, že kdo se směje naposledy, ten se směje poslední.
Když jsem se po pěti hodinách vrátila, opět v dobré náladě, patřičně jsem si hlídače vychutnala. Ono totiž takto: Fišta je auto slušně vychované, když má platit za parkoviště, vždycky nechává dýško a nikdy nechce doklad o zaplacení. Tentokrát ne. Nepomohly ani snahy typu "já už nemám drobné, musím vám to dát v pětikorunách, nevadí?", nechala jsem si vrátit do poslední koruny. Účtenku jsem samozřejmě vyžadovala taktéž. A bylo mi úplně jedno, že děda lituje stopadesáti korun, které mohl strčit přímo do své kapsy. Smála jsem se poslední a bylo mi z toho tak nějak dobře po těle. Mrše.

3 komentáře:

  1. Týýjoooo, paní ve Fabii taky držím palce a úplně si vybavuji, jak jsem ještě v mužově staré Zastavě brousila kdejakou krajnici :DDD a už je to taky pěkná řádka let...

    OdpovědětVymazat
  2. Taková paní ve Fabii bude brzy moje mamka, doufám. Po dvaceti letech opráší řidičák a začne zase jezdit. Doufám, že bude mít štěstí na rozumné řidiče, ono to na našich silnicích není vůbec jednoduché...

    OdpovědětVymazat
  3. kéž by tu odvahu sebrala moje tchýně a moje mamka...

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...