pondělí 28. května 2012

Absolutně šťastná


Sobecká, sebestředná, egoistická těhule. Tohle ze mě na stará kolena zbylo. A přitom se mi doma před očima dějí zázraky.

V první řadě (drahokam na mém krku odpustí) Matýsek. Zdá se, že pochopil k jakým změnám u nás dojde. J. začal asi před čtvrt rokem s čtveráckým úsměvem na rtu s velmi vtipnými průpovídkami o dětech, pro které už u nás nebude místo, že by si měly sbalit raneček, pár plínek a nějakou tu přesnídávku a vypadnout. Párkrát jsem ho upozornila, že vážně pochybuju o tom, že Máťulka chápe pojmy jako pointa, sarkasmus nebo ironie, a jeho pokusy to dítě vytočit jsem mu zatrhla. Načež se i Maty začal tvářit mírně vyděšeně a jeho otec obrátil. Od té doby trpělivě denodenně utěšuje, vysvětluje, jak je Matýsek potřebný a milovaný, konejší a vůbec, je to ten nejvzornější táta na světě.

Maty ovšem neusnul na vavřínech. Po asi dvouměsíčním období mamánkovství a tatánkovství, kdy jsme ho i do školky museli vodit oba, aby neměl depresi a blues, obrátil o stoosmdesát stupňů a evidentně se rozhodl ukázat nám, jak je šikovný. Krásně chodí a zvládá to i s jednou oporou, respektive rukou rodiče, druhou se intenzivně drží okraje svého trička, aby neupadl. Miluju jeho logické uvažování. Dost nám začal pomáhat s jeho oblékáním, krmením, koupáním a vůbec opečováváním. S nadšením sleduju, jak se snaží sundat mikinu tahaje za kapuci nebo obléknout kalhoty tak, že strčí do nohavic ruce. Nevím, za co může postižení a za co jeho smysl pro humor, ale podle toho, jak výborně se baví, bych i řekla, že si na nás celou tu habaďůru s mentální retardací vymyslel, jen aby byla sranda.

Kapitola sama pro sebe a zároveň výkon hodný medaile na paralympiádě je samostatný pohyb. Svého času jej učitelky v mateřince naučily, jak si rukama pomoci k okraji židle / gauče / postele a postavit se. Samy záhy pochopily, že chlapec poněkud předčil jejich očekávání a jedna z nich mi vyprávěla, že: "jdu takhle po ložnici, sbírám hračky ze země, najednou zvednu zrak z podlahy a přede mnou stojí Matěj. Krve by se ve mně nedořezal." Velmi brzy jsem poznala na vlastní kůži o čem mluvila, když jsem našla dítě stát tu u gauče, tu u postele. Sám, bez povelu, bez rodičovské náruče, do které by se dalo v případě potřeby upadnout. A že takových situací rapidně přibylo. Nezbylo mu, než naučit se padat. Nezdá se to, ale je to pohyb složitý a náročný, o hodně těžší, než lehnout si na zem jako prkýnko a přivodit si pořádnou bouli, jak sám seznal. Rodiče prostě nestačili chytat a tak se závity v Matyho mozku rozjely naplno a chlapec se naučil pěkně vychovaně kecnout na zadek. A když už jednou seděl na sedince a zjistil, že ho nikdo neutěšuje a nefouká na bebí a tudíž veškeré pokusy o pláč jsou zbytečné, vyzkoušel fintu s odsunováním se rukama. Ke svému vlastnímu nemalému překvapení to fungovalo a on si pro pusinku na uklidněnou "dolezl" k otci. Příště až k televizi, která má pro jeho bolístky evidentně větší pochopení než chladní rodiče a dalšího dne se vydal trucovat do svého pokoje. Naše radost a nadšení neznají mezí. Vypadá to sice, jako když se beznohý žebrák z první světové přesunuje od kostela ke Flekům, ale ber to nešť. Funguje to, náš chlapeček může po pěti letech konečně sám cestovat kdy chce a kam chce, třeba utéct po ránu z koupelny před čištěním zubů. Vypadá to, že z něj bude kvalitní velký bratr.

J. se ovšem synovými úspěchy nedá zahanbit. Začal před pár měsíci dlouho očekávanou instalací lustrů a s rekonstrukcí ještě neskončil. Původní myšlenka byla, že si koupíme domeček. Tudíž nemá cenu pracovat na bytě, ne, ženská jedna hloupá? Načež jsem argumentovala faktem, že pokud je problém namontovat do skříně žárovku nebo zasádrovat okopaný roh zdi, nechci vidět, co by se dělo po hlášce "Miláčku, spadl nám komín, běž s tím něco udělat, venku mrzne." a spokojeně jsem odjela do práce. Doma se ovšem začaly dít věci. Kluci vyrazili na velké nákupy, po návratu se zavřeli každý v jedné místnosti, poněvadž se bojí vrtačky a naši domácí skřítkové, kteří většinu času vysávají, zametají balkón, leští zrcadla a mění toaletní papír, se dali do práce. Nainstalovali do šatny krásné bílé světlo na provázek, do koupelny zástěnu, nad kuchyňskou linku poličku s kořenkami, vyměnili žárovku v předsíni a jelikož to celé bylo myšleno jako překvapení pro mě, jen Bůh ví, kolik dalších kouzel jsem přehlédla a budu na ně narážet po zbytek své existence v tomto panelovém domě. J. se vytáhl do celé své výše téměř dvou metrů a předvedl to nejlepší, co v něm do dnešní doby zatím jen dřímalo. Jsem z jeho čarování nadšená, šťastná, při přesypávání koření jsem mohla radostí vyskočit z kůže. Už se domečku nebojím. S tímhle mužským klidně na Aljšaku pod stan.

PS. Tento článek jsem začala psát před týdnem, dodnes není hotov (takže už víme, kdo v našem svazku je ten neschopný), ale situace se mění za pochodu. Je potřeba zmínit další novinky, které se u nás udály.
Maty nezůstal u šoupání zadečkem po podlaze. Začal nám víc dávat najevo, že rozumí, že chápe o čem se mluví. Pomáhá tátovi se zaseklými pásy v autě, v rámci "rvačky" kouše tetu i když mu to bylo před vteřinou výslovně zakázáno, pronásleduje nás po bytě, aby se konečně podíval, kam mu pořád mizíme z dohledu. Včera večer začal utíkat z postele. Náš pětiletý syn zlobí při uspávání a včera si to dal na etapy, odváděla jsem ho zpátky asi čtyřikrát, než mi došla trpělivost a varovala jsem ho, že příště už nepřijdu a pokud z té postele sleze, bude spát na zemi (teda, pokud se nemýlím a nestihl se za ten týden naučit vylézt nahoru. Teď už je možné opravdu všechno). Buď mi to uvěřil, nebo už byl unavený, a po dvou hodinách honičky po bytě usnul. Konečně poznávám to, co mělo přijít před pěti lety. Mé dítě se mě snaží naštvat a já si to neskutečně užívám.

13 komentářů:

  1. to je prostě báječné, jak Maty jede.

    OdpovědětVymazat
  2. a já jsem dojatá. maty je borec.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc hezky se to čte, Matýsek je šikulka!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Tak já jsem se opět neubránila dojetí. To je tak krásné - Matýsek je šikulín šikovný a Tvoje psaní je naprostá paráda :-)

    OdpovědětVymazat
  5. To je skvělý. To se tak hezky čte :)

    OdpovědětVymazat
  6. Skvěle se to čte a jsem ráda, že si to užíváš... :-)

    OdpovědětVymazat
  7. paráda, jaro jak má být :)

    OdpovědětVymazat
  8. Zase výborný čtení.

    OdpovědětVymazat
  9. Matýsek je skvělej, krásně se to čte (a ještě líp žije, viď:) )

    OdpovědětVymazat
  10. Hola hola hej! Maty, nemeškej!

    OdpovědětVymazat
  11. Jo jo, a to se teprve těš, co se Matýsek naučí od zdravého sourozence :-) U nás to tedy funguje. :-)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...