sobota 27. srpna 2011

Kdyby tak člověk věděl, co vlastně chce

Jsme národ stěžovatelů. To jsem si nevymyslela, to je obecně známý fakt. Nadáváme na vládu, nízké platy, vysoké ceny, kvalitu piva a vůbec nejraději na počasí. Nic nám není dost dobré. V létě je horko, v zimě zima, na podzim prší a na jaře ... na jaře máme sennou rýmu a kýcháme kudy chodíme. A samozřejmě nadáváme.

Například minulý týden. Než začalo pršet, rozepsala jsem tento článek: Momentálně je největším důvodem horko. Vedro k zalknutí. Nelíbí se nám, že svítí slunce, člověk se nemůže ochladit ani ve stínu, páč tam je taky hic, koupaliště jsou nacpaná k prasknutí a voda je jako čajíček. Kolektivně diskutujeme o správném způsobu větrání, tedy spíše nevětrání a docházíme k závěru, že jedinou cestou jak se uchránit před pekelnými teplotami je nevytahovat celý den žaluzie, nechat zavřená všechna okna a vůbec se v našich bytech a domech opevnit, jako v očekávání invaze. Hystericky skupujeme v lékárnách a drogeriích opalovací krémy s UV faktorem, jehož hodnota se blíží bodu varu vody a za ním následuje už jenom latex v tubě. U nás doma běží sprcha několikrát denně a jelikož mi v tom vedru neschnou v koupelně ručníky, máme je téměř všechny pověšené na balkóně a pokud vysoké teploty brzy nepoleví, budeme svá těla sušit utěrkami na nádobí. Náš chlapeček se plazí po podlaze jen v plínce a na své zpocené tělíčko lepí všechny drobečky, na které po cestě narazí. Tudíž vysávám obden, načež se musím osprchovat a plýtvám ručníky. Začarovaný kruh. Výhoda je, že nemusím vařit. J. má hromadu pochopení a tak mě k rozpálenému sporáku nepřivazuje, naopak, je-li dotázán, ohleduplně si na večeři následujícího dne objednává zeleninový nebo ovocný salát. Nebo zmrzlinu. Hlavně proboha nic teplého!

A potom přijde podzim a s ním chladno a déšť. Člověk by si řekl, že teď budou rozhovory o počasí plná úlevy a nadšení. Ale ono houby! Stížnosti pokračují, páč teď je pro změnu až moc zima. A prší! Všude jsou louže, člověk má zacákané kalhoty sotva vyndá jednu nohu z auta a vítr nám trhá deštníky z rukou. Fuj! Pamatujete na minulý týden, jak bylo krásně teplo? No ano, teploty byly, pravda, trochu vyšší. Ale aspoň se dalo jít s dětmi ven, na výlet nebo na pískoviště, teď se nedá ani to! Všichni sedíme zavřeni ve svých tentokrát již vyvětraných bytech, majitelé krbů se shnánějí po prvních třískách na otop a my panelákoví králíci máme o důvod víc proč nadávat, jelikož (ta hnusná) teplárernská začíná topit až v říjnu. Představte si to! Budeme ještě minimálně měsíc mrznout! Když se pak zabarví okolní příroda do nádherných podzimních barev, optimisté ke svým negativním poznámkám přidávají aspoň ono pochvalné "ale podívejte na ty stromy! To je nádhera, co?" načež je pesimisté zchladí: "jistě, ale na jak dlouho? za chvíli to opadá a máme tu Vánoce, viďte?" (má oblíbená poznámka obzvláště v první polovině září). Matky pořádají nájezdy na obchody s dětským obnošeným šatstvem (kdo by pustil pětiletého raracha mezi ty kaluže a do bahna v nových, značkových teplácích, že?) a perou se o poslední gumáčky a bundičky do deště. V tomto období má láska mého života velmi roztomilý "dojezd". Ještě měsíc po definitivním konci léta odchází z bytu ve tříčtvrtečních kalhotách a sandálech. Vůbec nevadí, že je 14. září a venku nádherných sedm stupňů. Vždyť podle kalendáře je ještě léto, ne?

Načež se prudce a bez varování přehoupneme do zimy. Z ničeho nic z výloh obchodů zmizí učebnice a barevné listy kaštanu z krepového papíru a nahradí je vánoční ozdoby a nadměrní Santa Clausové. Nejlépe v polovině října. Mám pocit, že tato móda s léty nabývá na rychlosti. V dobách mého dětství se první balíčky v uniformním vánočním papíru objevovaly ve vitrínách nejdříve po zapálení druhé adventní svíce, dnes začátkem listopadu (v tom lepším případě) a bude-li to tak pokračovat, vykouknou na nás barevné žárovičky s prvním školním dnem. Na což samozřejmě nezapomeneme spolu se stížnostmi na počasí upozornit. Vadí nám, že je tu zase zima (roční odobí), že je zima (strašná kosa), že padá sníh (kde jsou ti silničáři?!), že nepadá sníh (co budeme dělat? Na lyžování v Rakousku nemáme před svátky dost peněz), že se v rodinných domech musí začít fest vytápět (kdo to bude platit?), že se v panelácích dost netopí a vůbec, kromě Štědrého dne, kdy se na sebe všichni snažíme být milí a hodní, nepřestaneme nadávat. Než jsem objevila svou novou vášeň - snowboard, hrdě jsem se mezi zimní remcaly řadila. Nenáviděla jsem zimu se všemi jejími důsledky. Pokud by to šlo po mém, ulehla bych začátkem podzimu do pelechu s cedulí přilepenou k čelu "Vzbuďte mě, až pokvete šeřík". Ovšem byl tu určitý risk, že by na mě mohli zjara zapomenout. J. toto roční období miluje. Jeho tělo funguje tak trošku jako temelínská elektrárna a on si dokáže nádherně zatopit i bez potřeby tří teplých svetrů a teplého jégrova prádla, čímž si musím vypomáhat já, páč mé tělo nemá o termoregulaci ani ponětí. Můj muž svými botami o velikosti dětských lyží ladně proplouvá závějemi s rozepnutou bundou a čepicí v pohotovostní poloze v kapse (vždyť je jen lehce pod nulou, ne?) a směje se mému rudému nosu a modrým špičkám prstů.

Dokud nepřijde ono nádherné, skvostné, teplé a prosluněné jaro. Jeden by řekl, že teď máme po žížalkách. Kromě aprílového počasí, které sice trvá od února do června, by čistě teoreticky neměl být důvod ke stížnostem, ne? Studená zima je konečně za námi, Oskar nás zahřívá prvními teplými paprsky, ptáčci zpívají, příroda se probouzí. A to je ten kámen úrazu. Kytky smrděj, všude samý pyl, držíme si kapesníky u nosu, smrkáme, kýcháme a nadáváme na sennou rýmu. Když jsem byla malá, bylo dítě s touto alergií vzácností a my k němu vzhlíželi, jako k mutantovi, jenž dostal do daru jeden chápavý prst na každé končetině navíc. Dnes je to naprosto normální součást našich životů a téměř každý z nás má svou oblíbenou květinu, trávu, či strom, jež v něm probouzejí těžkou rýmičku na hranici snesitelnosti. Dlouhé roky jsem si myslela, že já jsem vůči tomuto onemocnění imunní, než mi s třicátým rokem života konečně došlo, že mé pravidelně se objevující nachlazení první týden v červnu je způsobeno čímsi, co právě kvete. Nikdy jsem nepátrala, co má mou spotřebu kleenexových kapesníčků na svědomí a ani to zjišťovat nebudu. Ale ať je to co je to, miluju tenhle kousek naší flóry, poněvadž mi připomíná, že je tu definitivně jaro, potažmo začíná léto, já můžu své vlněné podkolenky napytlovat a odnést do sklepa, kde na mě budou až do podzimka čekat.

A tak je to celý rok. Nic nám není dost dobré, žádné roční období není bez vady a kazu. A nejhorší je fakt, že nám nepomůže nic. Přestěhovat se do Afriky (žádný sníh, moc horko), na Aljašku (žádné teplo, spousty sněhu), na rovník nebo některý z pólů. Ani zázrak, který by způsobil, že se matička Země zasekne, přestane se naklánět podél své osy a kroužit kolem Slunce. To bychom teprve měli důvod nač si stěžovat! ("A pamatujete, mladá paní, jak se kdysi střídaly roční doby? Chvilku teplo, chvilku zima, pěkně se to měnilo, viďte? To byly časy...."). A možná dobře tak. Možná je reptání na téma počasí společenským lepidlem, mostem, který udržuje konverzaci smysluplnou a čilou, i když hovoříme s naprosto
cizí osobou nebo nenáviděným sousedem, kterému bychom za ten nelegální přístavek nejraději podpálili kůlnu. Takže děkujme Slunci, dešti i mrazu za to, že spolu pořád máme na co nadávat.

6 komentářů:

  1. Dokonalé!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

    OdpovědětVymazat
  2. A ještě "jezedáci"... Úroda není, protože moc prší nebo moc svítí, nebo fouká, mrzne...

    OdpovědětVymazat
  3. Miluju jaro a nejsouc alergik, důvod nadávat nemám. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Super článek, krásné ranní počtení. Já už se na podzim těším, až bude venku ještě hezky, ale večer už se přitopí, to miluju.

    OdpovědětVymazat
  5. Taky se těším na podzim...

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...