Jak se ztratit na dálnici snadno a rychle

Pije mi krev. Taková malá, černá krabička z plastiku, nacpaná elektronikou až po okraj, která se přilípne na přední sklo auta a má plnou hubu keců. Navigace. Kdysi dávno jsem ji kupovala jako dárek při nějaké velmi významné příležitosti (podle ceny toho krámu to musely být minimálně padesátiny nebo stříbrná svatba) svému milovanému J. Moc ji chtěl. Vysloveně bytostně po ní toužil. Teď ji nenávidí podobně jako já a zvažuje její výměnu za hodně kvalitní autoatlas.

Ano, mapa. Kde jsou ty zlaté časy, kdy má drahá polovice řídila, já držela atlas na kolenou a dokázali jsme se nádherně pohádat u každé odbočky, kterou jsme minuli (naprosto správně, ale mě se prostě nevěřilo), i na které jsme zahnuli (určitě špatně, stoprocentně to měla být ta minulá, jsem žencká a neumím číst v mapě. A tohle je strašná cesta, tamta byla určitě čerstvě zalitá asfaltem a měla vyřezávané okraje). Vždycky jsme dojeli do cíle v rozumném časovém intervalu a bezpečně. Průšvih nastal v době, kdy jsem rozhodla, že se asertivního způsobu řízení vozu mým mužem (brzda - plyn - ostrá doprava) bojím a odteď se bude jezdit pomaleji, opatrněji, ale hlavně bezpečným holčičím způsobem. J. se podřídil, prý bude raději klimbat na sedadle spolujezdce, než poslouchat mé dobře mířené rady "bacha, ten ti tam vjede, brzdi, nepředjížděj - nevidíš tam!", jichž prý nebylo konce ani po zastavení na parkovišti. A narazili jsme na opravdový problém. Pokyn ke sjezdu z dálnice byl vydáván v lepším případě metr před zatáčkou, v tom horším metr za ní: "Proč jsi proboha neodbočila?!"

"Neřekls mi."

"Já myslel, že to VÍŠ!"

Ne, nevěděla jsem. Ani poprvé, ani popáté, i když jsme tu trasu jezdívali obvíkend, počítala jsem s tím, že navigátor aspoň hlesne. A on seděl tiše jako pět peněz a těšil se, až mě bude moci seřvat.

Křižovatky ve městech byly pro náš vztah vysloveně zkouškou. Chlap, který z těžkého kombíka vytáhne 60km/h za 0,004 vteřiny a zastaví ho na pětníku, nebyl prostě s to pochopit, že mně se musí o odbočování říct dostatečně předem, abych se stihla zařadit do správného pruhu dříve, než na úrovni semaforů. A navíc jsem si dovolila požadovat po navigátorovi správný směr. Bylo od něj hezké, že mi třikrát zopakoval, že pojedeme doprava (příští doprava, teď doprava(!)), ale už méně se mi líbil křik, který následoval hned poté, co mu došlo, že pravá ruka je ta, kterou píše.

A tak jsme si pořídili naši kouzelnou GPS. Jako s každou jinou elektronickou hračkou si s ní můj partner hrál až do zblbnutí, zkoušel, co všechno umí a dovede, samozřejmě s návodem na použití bezpečně schovaným v krabici. Není přece idiot, na to přijde sám. Pravda, časem nakonec přišel. Lišácky na ní nastavil hlas Dartha Vadera z Hvězdných válek, který nám kovovým hlasem oznamoval, že "naše cesta na temnou stranu je u konce", když jsme dojeli do cíle, anebo "odbočte doprava a připravte se na skok do hyperprostoru" při najíždění na dálnici, což nám zpočátku přišlo roztomile vtipné a ve finále lezlo krkem. Problémy nastaly v době, kdy se otevřel nový pražský okruh. Pokusili jsme se aktualizovat naši 2 roky starou mapu a když to dost dlouho nešlo (mylně jsem se domnívala, že problém je mezi klávesnicí a židlí), oznámila nám firma, že samozřejmě, k dispozici je strašná spousta nových map, jen si vybrat, ovšem za nemalý poplatek. J. vzteky málem vyletěl z kůže, prohlásil, že ty holandský vyděrače podporovat nebude a my budeme jezdit po paměti. A tak od té doby vyrážíme z našeho okresního městečka, objíždíme stověžatou matičku a z čelního skla na nás vyřvává nejhorší terorista všech sci-fi, že se máme otočit, hned jak to bude možné, anebo ještě lépe, odbočit uprostřed Lahovické eskapády, jež se nachází ve výšce 60m nad údolím. Jak si to Darth představuje, to bych fakt ráda věděla.

Svého času se přístroj zbláznil. No, ono je docela dost dobře možné, že byl vyšinutý už dříve, ale my jsme si toho nevšimli. Začal nás vodit objížďkami, které už dávno neměly co objíždět, zkratkami přes hory, doly, luhy a háje, kudy by ztěží projel traktor, natož náš nizoučký Arthur a vůbec si z nás evidentně dělal srandu. A tak byl překalibrován na mp3 přehrávač. Nějaký filuta nám totiž utrhl anténu, což způsobilo, že naladit rádio bylo nad mou trpělivost a nad pevnost nervů mého muže. Nacpali jsme paměť navigace hudbou a gratulovali jsme si, jak jsme fikaní, že dokážeme z nefunkčního krámu vyrobit užitečné udělátko. Bohužel, GPS nám to samozřejmě nedarovala, potvora pomstychtivá, s playlistem si dělala co chtěla a přehrávala písničky, které jsme do ní nenahráli a o které jsme ani nestáli. Jako bonus se rozhodla, že se nebude kamarádit ani s jedním mobilním telefonem, které doma máme a tak na její využití jako handsfree, prý máme rovnou zapomenout. Nebylo nic jednoduššího, než s ní mrštit do přihrádky a nechat na ni padat prach.

Až do tohoto víkendu, kdy jsem sbalila Matýska, nechala doma spícího J. a vyrazila na výlet. Je to po dálnici, u sjezdu bude cedule jako Brno, to prostě nemůžu minout a do vesničky, která byla mým cílem už to bude co by kamenem dohodil a zbytek doběhl. GPS nemá co zkazit. Ó, jak jsem se mýlila! Když na mě Darth začal 30 km před plánovaným sjezdem křičet, že mám odbočit, měla jsem ho vyhodit z okýnka. Místo toho jsem slepě poslechla, třeba zná nějakou praktickou zkratku. Znal. Zajeli jsme si dobře padesát kilometrů vesničkami, které si pro své tři domy ani nezaslouží jméno a po silnicích, jejichž povrch nebyl opraven od doby, co tudy projel poslední koňský povoz. Po dvaceti minutách, kdy jsme sveřepě drželi azimut na sever, i když jsem tušila, že světlo svítí na východě, mi konečně došlo, že GPS se rozhodla nás dva ztratit a zahrabat někde uprostřed východočeských polí. Začala jsem ji častovat nevybíravými výrazy, snažíce se překřičet rádio a Máťulka se ve své autosedačce mohl uřehtat. Aspoň někdo se dobře bavil. Nakonec jsme do cíle dojeli. Pravda, sice menší zajížďkou, paní domácí nás už netrpělivě vyhlížela, ale když jsem jí vysvětlila důvod našeho zpoždění, že se naše dlouho nepoužívaná navigace potřebovala pořádně vyvenčit a ukázat nám krásy naší malé země, i ona se od srdce zasmála.

Díky tomuto kouzelnému přístroji jsme zavítali na místa, která jsme nikdy předtím neviděli a která už nikdy v životě vidět nechceme, zjistili jsme, že jet z Prahy do Krkonoš přes Pardubice není zkratka a že když silnice za křižovatkou vypadá pofiderně, nezlepší se to ani po třiceti kilometrech, ba právě naopak, horským průsmykem, který je před námi, nejspíš vůbec neprojedeme. Už máme Plán. GPS se buď prodá za mrzký peníz (bylo by nám stydno, žádat za takové šméčko její reálnou tržní cenu), nebo se zabalí do vánočního papíru a daruje nejméně oblíbenému kamarádovi. My si pořídíme nový autoatlas, jelikož z toho starého si Matýsek udělal trhací kalendář, páč na něj ze své autosedačky dosáhl, což my jsme netušili a budeme se s mapou na klíně opět radostně dohadovat o tom, že J. neumí řídit a já neumím číst v mapě. To bude krása!