středa 17. srpna 2011

Definitivní tečka

Vypořádala jsem se konečně s rakovinou. Udělala jsem tlustou čáru a jdu dál. Dalo by se říct, že dost pozdě - čtyři měsíce po poslední chemoterapii, ale jelikož jsem osoba od nátury velice líná a pohodlná, považuju i toto za osobní úspěch. Mé prozření a uvědomění šlo nějak pomalu. Ukončila jsem na Velikonoce poslední hospitalizační pobyt, odmítla jsem lákavou nabídku dalších tří dávek a vyměnila postel nemocniční za gauč domácí. V květnu jsem se z něj odlepila a vyrazila s Matýskem do lázní, kde jsem s obrovskou radostí zjistila, že mi na holé lebi raší první chmýří. Za vlasy jsem se to ještě prohlásit neodvážila, ale pomalu jsem začala chystat hřebeny, šampony, kondicionéry a fén, abych byla připravená, kdybych se třeba jednoho dne vzbudila a vypadala jako reklama na Wash&Go. Což se samozřejmě nestalo, ale jeden nikdy neví. A potom byla služební cesta a dovolená a všechno to kolem mě nějak rychle utíkalo, až do včerejška.

Firma svým zaměstnancům velí, že se musí minimálně jednou ročně dostavit k lékaři a podstoupit preventivní prohlídku. Aby, až nás ze sedavého zaměstnání trefí šlak, měla alibi, že po zdravotní stránce jsme v pořádku a za všechno mohl nedostatek pohybu a cigarety. Došlo i na mě a tak jsem se hned po odložení dítěte do školky dostavila na středisko, nechala si odebrat potřebné tekutiny, změřit tlak (plazil se na spodních hodnotách měřitelnosti a já tak získala fantastickou výmluvu pro své svědomí - nejsem shnilá, mám jen línou pumpičku) a postavila se na váhu. Poněvadž mé oblečení, jež se od zimy poněkud zdrclo, byvše pečlivě složeno ve skříni, mi naznačovalo, že ona pneumatika kolem pasu není jen výplodem mé paranoi a neměla jsem nervy na sledování závaží posunujícího se do stále vyšších hodnot, poprosila jsem pana doktora, aby mi to strašné číslo nesděloval, jen si je tiše a nenápadně zapsal do počítače. Vyšel mi sice vstříc, ale škodolibě si neodpustil poznámku o tom, že ano, přibrala jsem šest (!) kilo a měla bych s tím něco dělat. Nejlépe přestat kouřit. Souvislost mezi nedostatkem nikotinu a následnou neskutečnou žravkou si tento zarputilý nekuřák evidentně nepřipouští. Každopádně jsem dospěla k rozhodnutí, že jsem se na svou chorobu vymlouvala dost dlouho a je opravdu potřeba pohnout zadkem.

Což jsem uskutečnila neprodleně hned tentýž večer. Poprosila jsem zřítelnici oka mého, zda by jí nevadilo, nastolit opět loňský systém, kdy já si večer pobíhala po středočeském kraji a on pečoval o naše čtyřleté štěstí. Nevadilo. Ale ať jsem opatrná, za prvé jsem určitě ještě slabá jako čajíček (taky ho miluju) a za druhé konečně od loňska mám rozumnou váhu a postavu (rozuměj plný dekolt a rifle v zadních partiiích) a on by se jen nerad díval na to, jak své proporce opět likviduju. Slíbila jsem, že svému tělu nadiktuju, které přesně tukové buňky smí a nesmí odbourávat a vyrazila jsem. Neběhala jsem devět dlouhých měsíců. Holt, když byl dostatek výmluv... A tak jsem nechtěla hned ze začátku přecenit své síly. Z jednotlivých tras, jež jsem dávno tomu využívala, jsem zvolila tu kratší, mým (lehce mylným) odhadem takový kilometr, kilometr a půl. Hlavně se nepředřít. Byla to nádhera. Už jsem zapomněla jak příjemné je poslouchat oblíbenou tuc-tuc hudbu, nechat vítr vlát kolem kšiltovky a sledovat krajinu okolo. Běželo se mi kupodivu snadno a lehce. Až jsem se v půli cesty rozhodla, že pár set metrů navíc nemůže uškodit. Velká chyba. Když jsem dorazila do vedlejší vesnice, sotva popadaje dech a tahaje paty po asfaltu, začal mě nahlodávat červík pochybností. To nemůžu zvládnout. Vždyť jsem na chcípnutí. A hned se ozvalo to protivné, hnusné svědomí, které se vždycky vzbudí v tu nejnevhodnější chvíli: "Přece to teď nevzdáš? Pořádně se nadechni, zvedni kolena, máš to slabých 10 minut domů. Makej, zdechlino." A já pitomá ho poslechla. Doploužila jsem se ke dveřím s posledními zbytky sil, které stačily tak na to, abych si zula kecky a plácla sebou do houpacího křesla. Odmítla jsem mužovu laskavou nabídku resuscitace a asi hodinu se nehnutě vzpamatovávala.

Když jsem konečně byla schopná ohnout kolena a vstát, přesunula jsem se k počítači, abych zjistila, jakou vzdálenost jsem za těch 35 minut vytrpěla. Pět kilometrů. Místo radostného nadšení se dostavilo zklamání nad mou překvapivě nízkou inteligencí. Místo abych lehce vyklusala původně plánovaných 1 500 metrů, pokusila jsem se ubezdušit na téhle nekonečné štrece. Prohlásila jsem se za nesvéprávnou a šla spat. Tedy spíš omdlít směrem do postele.

Dnes mě bolí celá maličká Prdlá Prvomatka, na nohou mám puchýře velikosti mexického dolaru a plíce zůstaly někde v polích za městem. Ale nevadí. To nejtěžší - to poprvé - mám za sebou, teď už to půjde. A důležité je to, co se odehrává v mých zašmodrchaných mozkových závitech: když jsem zvládla tohle, znamená to, že jsem zdravá jako řepa a ta bestie se z mého těla definitivně a jednou provždy odstěhovala.

11 komentářů:

  1. Tleskám a gratuluji k prvním kilometrům...

    OdpovědětVymazat
  2. Gratulace a obdiv... Nejbližších 70 let si ta svině na tebe netroufne!

    OdpovědětVymazat
  3. Jsem ráda, že jste zdravotně OK. Čekám na Váš e-mail a přeji jen to dobré.

    OdpovědětVymazat
  4. Co bych dala za pouhých 6 kilo nadváhy! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Tohle obdivuju, já bych klidně potřebovala nějaké to kilčo přibrat, takže se naštěstí nemusím konfrontovat se svou leností. Držím palce, ať se ta potvora už nikdy neobjeví.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuju všem :) Pravidelným přispěvatelům i těm, kteří se rozhodli vystoupit z anonymity. Komentář vždycky potěší. A Blanko, přidávám se k Míši a nabízím svých úchvatných 6 kilo.

    OdpovědětVymazat
  7. Tak šest by bylo moc, ale takový tři bych klidně unesla.

    OdpovědětVymazat
  8. čtu,snažím se pravidelně, jen nepřispívám, protože to povětšinou nestihnu. Jsi úžasná ženská a ta tečka za potvorou,která se nezvaná vloudila do tvého života ,je naprosto parádní. O kila se též ráda podělím :-)

    OdpovědětVymazat

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.