pátek 8. července 2011

Na Sněžku s kočárkem aneb do pr*ele a zpátky

Udělali jsme pro to maximum. Splnit jeden z mých malých snů (k těm velkým patří chata na Hawai a naučit se japonsky) a vyjít na nejvyšší horu naší malé země. Prohledali jsme internet, poptali se rodilých krkonošáků, vyzvěděli co možná nejvíce od turistů, kteří mají toto pohoří vtištěné do podrážek. Bylo jasno. Ano, jsme sice šílení, ale dá se to. Nejjednodušší trasa vede přes Pomezní boudy, Cestou česko-polského přátelství na chatu Jelenka a odtud je to už na vrchol coby kamenem dohodil a zbytek v Chariotu dojel. Jedná se o nenáročnou, mírně stoupavou a téměř asfaltovou stezku. Jelikož to opravdu vypadalo na dvouhodinovou procházku, přidala jsem do itineráře návštěvu horské farmy na Vlašských boudách, kterou budeme míjet cestou zpět. Mají tam prý rozličné dobrotky, domácí tvaroh, koláče a medvědí mléko, které tvoří převážně rum. Můj hrnek kafe. Moc jsem se těšila.

Ráno jsme si nacpali bříška vydatnou snídaní, sbalili propriety a poprosili Arthura, zda by nás nesvezl do Horní Úpy, odkud budeme startovat. Prý velmi rád. Parkoviště bylo téměř prázdné, než nejmladší členové naší rodiny posvačili, minula nás jedna německá a jedna polská výprava a poté, co jsme vyhodili kelímky a vajgly pěkně vychovaně do koše, už nám nic nebránilo vydat se vzhůru. První zádrhel nastal pět minut po startu, kdy za rozcestníkem, ukazujícím nám směr žlutá, se asfaltová cesta proměnila v koryto potoka, prudce stoupající do lesa, ovšem poctivě označené příslušnou turistickou barvičkou. Někdo se nás snažil zastrašit hned na začátku. Ale my se nedali. Kočárek jsme těch několik metrů poponesli, abychom za zatáčkou zjistili, že ta správná žlutá je opravdu betonová a měli jsme na ni nastoupit o půl kilometru dál, přímo z parkoviště. Nevadí. Cesta dál byla příjemná lesní stezka a jelikož náčelník výpravy nasadil pro mé krátké nohy vražedné tempo, míjeli jsme jednu dětskou skupinu za druhou. Což nás uklidňovalo. Když můžou dvouletí caparti, může i Maty v kočárku.

Po několika hodinách jsme vyšli z lesa, stromy se změnily v keře a kleč a před námi se rozprostírala nádherná panorámata Polska. Jelikož je to země kopci a horskými masivy neoplývající, ba přímo plackovitá, dělali jsme si legraci, že v dálce vidíme loděnice a támhle na molu stojí maličká postava Jarosława Kaczyńského s odznáčkem Solidarity na kapse košile. Výtečně jsme se bavili. Ovšem zanedlouho nás měl humor opustit. Došli jsme na chatu Jelenku, kde mají skvělou točenou kofolu a za kterou začíná cesta do pekel. S elánem a bojovnou náladou jsme se po přestávce vydali kýženým směrem, opět do lesa, opět do kopce. A strnuli jsme údivem nad vynalézavostí člověka, jenž se snaží vždy a všude zvítězit nad přírodou. Tento filuta nám pro usnadnění výstupu do strmého kopce postavil schody. Pevné, částečně betonové a místy kameny a kořeny protkané schodiště. Rozhodla jsem se, že se prostě nedám. Že to vyjdu, i kdybych měla nést v jedné ruce Matěje a ve druhé Chariot. Bohužel asi po sto metrech jsme byli nuceni zastavit pro celkovou vyplivanost a tatínek byl vyslán na výzvědy, zda se za příští zatáčkou situace nezlepší. J. se vrátil za pět minut, zbrocen potem a těžce popadaje dech mi oznámil, že jsme došli. Cesta takto pokračuje určitě následujících třista metrů a podle toho co viděl, až do nebe. S kočárkem, byť trackovým nemáme šanci. Spolkli jsme hořkost porážky a vrátili se do Jelenky na kofolu.

Zkusila jsem to ještě na náčelníka výpravy nápadem, že bychom mohli autem vyjet do Pece a zbaběle se vyvézt na vrchol Sněžky lanovkou. Ovšem představa nás dvou na dvousedačkovce, předávajících si zmítající se tělo Máťulky, který by jednoduchý povel "Seď a drž se!" ostentativně ignoroval, v nás vzbuzovala děs a hrůzu. Dobrá. Pořád máme v záloze Vlašské boudy. Vrátili jsme se po dost nepříjemné asfaltce (v podstatě kolmá stěna značkovaná patníky) na Pomezní boudy, dali si oběd a přesunuli se do Velké Úpy, kde po několika špatných pokusech odbočit, jsme nalezli tu jedinou správnou silnici vedoucí k Farmě. Aby se před námi po dvou minutách jízdy zjevila značka zákazu vjezdu. Nebylo nám prostě přáno. Byli jsme uondaní a unavení a pěšky, byť slabé dva kilometry, se nám vůbec, ale vůbec nechtělo.

Arthur naši výpravu, mlčky vychutnávající bezbřehé zklamání, ochotně odvezl zpět do hotelu, kde jsme se převlékli do "nedělního", ponimrali se v talířích s večeří a šli spat. Tentokrát nad námi hora zvítězila. Ale nevzdáváme se. Lanovka z Pece se bude od září rekonstruovat, a až ji jednou za dva roky otevřou, bude moderní, kabinková a my se už nebudeme bát. A ukážeme Sněžce, zač je ve středních Čechách perník.

Žádné komentáře:

Okomentovat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...