čtvrtek 16. června 2011

Srdce ze železa a nervy z ocele

S Matýskem mám několik (vesměs dost nepříjemných) hospitalizačních zkušeností. Ke svým prvním narozeninám dostal náš brouček místo svíčky na dortu lumbální punkci. Lékaři ho vedou pevnou spartánskou výchovou už od malička, bude z něj tvrďák. Ještě včera ráno před operací jsem si myslela, že jsem připravena na vše. Pláč, křik, slzy, odmítání mé náruče, jídla, léků proti bolesti. Doufala jsem, že jsem na nic nezapomněla a mám pečlivě nastudovánu každou eventualitu. Chvíli po snídani, kterou mu ti oškliví doktoři zakázali, se Matěj v polospánku, s očima na různé světové strany a zdrogovaným úsměvem na tváři nechal odnést nemocničním bratrem na sál. Měl na sobě sepraného, záplatovaného motolského andělíčka pro dítě velikosti 44, s ohrnutými rukávy a strašně mu to slušelo. Usadila jsem se v herně, četla knihu a hrdinně utěšovala vedle sedící nervózní maminku. Když se po hodině otevřely dveře operačního sálu, naprosto neplánovaně mi vstoupily do očí slzy a třesoucí se rukou jsem hladila mé prvňátko, které se probíralo z narkózy a zjišťovalo, že zatímco sladce spalo, přihodilo se mu něco fakt hodně ošklivého. Definitivně se rozloučil s pěti zoubky. Mladá lékařka mi to sdělovala s širokým úsměvem na tváři, jakoby mluvila o právě probíhajících slevách v New Yorkeru. Že prý některé kazy byly větší, některé menší, ale to jim bylo jedno, jde jen o mléčné zuby a oni ho tak ušetřili případných budoucích komplikací. Zajímalo by mě, jestli by si kvůli případným budoucím komplikacím nechala uříznout nohu v kyčli, kdyby se jí zanítil palec. Ale budiž. Chybějící část chrupu už Matymu nevrátím, je potřeba smířit se se situací. Mohlo to být horší. Když si vzpomenu na katastrofické scénáře, které se mi před zákrokem honily hlavou - někdo z personálu na sále upouští mokrý tampón na zem, lékař operatér na něj klade nohu, uklouzne a sune se pod stůl, v jedné ruce skalpel, kterým šermuje mému dítěti nad obličejem, druhou rukou se snaží zachytit spícího tělíčka, v čemž se mu pokouší zabránit sálová sestra a strhává Matýska na druhou stranu. Ovšem neodhadne jeho váhu a oba letí vzduchem, poráží anesteziologa, přihlížející studentku a stůl s nástroji. Všechen personál i s pacientem na zemi, sál vzůru nohama, prostě úplný horor.

Společnými silami jsme dotlačili postýlku s plačícím Matějem na pokoj, sestry ho napojily k infuzi a sledovaly, jak se s vracejícím vědomím obnovuje synova síla. Ještě pořád nebyl schopen otevřít oči, ale chybělo málo a postavil se na hlavu. Udržet ho v horizontální pozici s rukou, ve které měl kanylu v klidu, bylo nad tři lidské síly. Chvíli mě sestry pozorovaly pátravým zrakem, co že na tu zkrvavenou řvoucí hromádku neštěstí prohnutou do luku řeknu, když jsem však mlčela (díky šoku jsem nebyla schopna slova. A to jsem to měla tak krásně natrénováno), otázaly se, zda jsem schopna se o něj postarat sama. No, ona to byla spíše věta oznamovací, poněvadž měly obě na oddělení své práce dost. Pokrčila jsem rameny a pípla něco v tom smyslu, že se pokusím. Přenesly jsme Matěje do mé postele, já ho zalehla vlastním tělem, zapletla své nohy do jeho a v této pozici dvou hadů útočících na vzteklou chobotnici jsem se snažila setrvat následující dvě hodiny. Už po patnácti minutách mi začaly ubývat síly, nemluvě o tom, že při pohledu na Máťulkova muka se mé srdce rozpadlo na milión malých kousků a kolem vnitřností se propadlo až na místo, kam před chvílí zahučely mé nervy. Po tvářích se mi koulely slzy a já si opakovala, že ho musím udržet, dělám to pro něj, aby si neublížil a momentálně se ani nic víc podniknout nedá. Synátor byl napumpován všemi možnými medikamenty na uklidnění i proti bolesti, a dostat jen o tabletku víc, neprobudili bychom ho do příštích Vánoc. Když konečně usnul, využila jsem kýžené pauzy, vdechla čtyři lžíce studeného oběda a dvě cigarety a vrátila jsem se do pokoje, abych zjistila, že to sedí v postýlce, drží se kovových šprušlí a po tvářích se mu koulí slzy jako hrachy. I zželelo se matce milého dítka a vzla si ho zase do postele. Další dvě hodiny.

Takto jsme svorně prožili odpoledne. Chvíli jsme spali (když říkám chvíli, opravdu mluvím o deseti minutách), chvíli pochodovali po chodbě, večeřeli ledovou přesnídávku a hlavně se chovali, konejšili, natřásali a prali o sáček s ledem. Tedy Matýsek bojoval o jeho neexistenci. V deset večer jsem byla psychicky i fyzicky na dně, kdežto Maty na vrcholu sil. Trochu se mu ulevilo, chtěl si hrát, chodit, stát a houpat se, prostě všechno to, oč ho připravil celodenní pláč. O půl jedné ráno mi definitivně ruply nervy. Svým mručením a pofňukáváním můj brouček vzbudil i spolubydlící a to na mě bylo moc. Vytáhla jsem toho otravu z (mé) postele, posadila na chodbu před pokojem a řekla, že je tam za trest, že my ostatní se chceme vyspat a ať se dobře baví. Seděl tiše jako pět peněz a překvapeně se rozhlížel, kam to ta máma šla a uvažoval, jestli to ta ženská fakt myslela vážně. Po pěti minutách se mi to rozleželo v hlavě a rozhodla jsem se zvednout dítko z podlahy dřív, než na mě zavolá sestru a všechno jí za tepla práskne. Hodinu jsem se ho snažila v herně uspat, abych byla ve čtyři ráno znovu probuzena dětským řevem. Další čípek na bolest, další hodina uspávání. Když jsem v sedm ráno po příchodu sestry otevřela jedno znavené zarudlé oko, zaostřila jsem na juniora sedícího na polštáři a nadšeně se dožadujícího snídaně. Prohlásila jsem onu scénu za sen a snažila se urvat ještě pár sladkých minut. Kdepak. Nasnídat, převzít propouštěcí zprávu a vypadnout, na postýlku se před nemocnicí stojí fronta.

Pokud jde o mě, toto byla má poslední návštěva motolské či jakékoliv jiné dětské stomatologie a se zkaženým chrupem ať si Matějíček dojde ke kováři tak, jak se to dělávalo za starých časů, nebo ho nechá samovolně vypadnout. A za tu nekonečnou noc může na Zoubkovou vílu rovnou zapomenout.

11 komentářů:

  1. Tak chtěla jsem to napsat už v tom minulém článku, ale až teda teď:

    OdpovědětVymazat
  2. A teď jsem se zase naprdla! Ty hvězdičky! Co tam dělám blbě???? Chci označit všechny a téměř pokaždý mi to ukončí dřív, u jedný, dvou, dnes dokonce jen půlka?

    OdpovědětVymazat
  3. No máš můj obdiv, hlavně že to máte za sebou, až to někdy budeme muset absolvovat my, tak Ti budu referovat, jen doufám, že to bude nikdy, nebo za hodně dlouho....

    OdpovědětVymazat
  4. A já se chtěla předevčírem odstěhovat, když po kojení hodinu po půlnoci se dcera rozhodla, že už je vyspinkaná a bude se řádit. A připadám si už mnoho měsíců neustále nevyspalá, ale takovouhle noc bych asi ve zdraví nepřežila, máte můj obdiv (Maty hlavně za těch 5 minut na chodbě bez jediné stížnosti:o)

    OdpovědětVymazat
  5. teda to byla noc. Máte můj obdiv.

    OdpovědětVymazat
  6. Jako Ubi,Uffff :o(! Je mi to líto...To byla noc,tedy.

    OdpovědětVymazat
  7. Popis je natolik brutálně věrohodný, že snad ten řev slyším  a začalo se mi chtít spát. S některými dětmi tohle oblbováky dělají, že je naopak napruží. Tak ať vás něco takového dlouho nepotká.

    OdpovědětVymazat
  8. Moc mě mrzí, jak to nakonec dopadlo, až si říkám, že jsme to měli radši zkusit u nás, bych se snažila hned všehcno netrhat :-( Doufám, že je už Matymu líp a kdybys cokoli potřebovala, ať ohledně zubů, nebo i čehokoliv jiného, dej vědět.

    OdpovědětVymazat
  9. Tak to je výživná noc. Takovou jsem zažila snad jen párkrát s kojencem trpícím kolikou. To vytrhali úplně všechny Matyho zoubky???? To je síla teda. Tak hlavně zdárnou rekonvalescenci a hlavně se jdi pořádně vyspat!

    OdpovědětVymazat
  10. Jste šikulky,máte to za sebou :-).Blanka

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...