pondělí 23. května 2011

Jak vyděsit Prdlou Prvomatku

Odjezd z jižních Čech byl pro krásné počasí a velkou válecí lenoru všech členů naší domácnosti odložen až na sobotu. V pátek odpoledne, po návratu z Arpidy se nikomu nechtělo pakovat (hlavně ne mně, která si beru tyhle záležitosti na starosti a balím sama, abych pak věděla, kam jsem co zašantročila a nemusela Matymu ani J. vyčítat, že na dně kufru leží ještě mokré ručníky, když jsem je tam sama dala) a nosit těžké tašky do aut a tak jsme se utábořili na zahradě s novinami, notebookem a elektronickou hračkou. Svítilo na nás slunce, v dálce vyhrožovala těžkými mraky bouřka, která si to ve finále rozmyslela a obešla naši vesnici širokým obloukem. Užívali jsme si.

V sobotu ráno jsem sbalila zavazadla, několikrát prošla chaloupkou, abych se ujistila, že tady tentokrát opravdu nic nenecháme (marně) a usadili jsme se do vozů. Maty s tatínkem do plně naloženého Mondea, já si nechala malou Fiestu na dvě balení plínek a kabelku. Jelikož jsem schopná na první křižovatce, kterou jsem projela už stokrát, blbě odbočit a vyrazit nejlépe směr Vídeň, prosila jsem svého muže, aby ignoroval neomezené rychlostní možnosti našeho silného kombíka a jel přede mnou pomalu a decentně. Jak se jednou J. rozhodne, že je dálnice král a nikdo na něj nemá, nedohonili by ho ani bratři Schumacherové.

Hned za brankou zahrady na mě z palubní desky začala svítit nepěkná červená kontrolka dobíjení. To nic, kousek popojedu a ona zhasne. Po třiceti kilometrech jsem zjistila, že tak jednoduché to nebude, ale páč jsem byla pevně rozhodnuta domů dojet, rozhodla jsem se, že baterie je v pořádku a bude potřeba něčím přelepit vadnou kontrolku. Drandili jsme si to jihočeskými silnicemi a vesnicemi, obě auta v těsném závěsu, zřítelnice oka mého opravdu respektovala Fištovy omezené možnosti (výkonem se Arthurovi neblíží ani na dohled) a vše se zdálo být v pořádku. Až na kontrolku. Přibližně uprostřed trasy mě přepadla potřeba a hned jak jsem zaregistrovala obrázek s pumpou, začala jsem na J. blikat dálkovými světly a blinkrem, aby sakra už konečně odbočil na tu benzínku. Nic. Kluci měli v autě evidentně příliš veselo na to, aby je zajímal močový měchýř jejich maminky. Zastavila jsem tedy sama a poslala sms, že jsem se snažila seč jsem mohla dát jim vědět, ale když mě míní ignorovat, koupím si nanuka jen sama pro sebe.

Při startování po přestávce jsem měla lehké obavy, jestli se s baterií opravdu něco neděje, ale jelikož šikovný Fišta chytil na první pokus, ujistila jsem se v myšlence, že červená značka na displeji je opravdu jen jeho pokus o zábavu na dlouhé cestě. Chyba. Konečně jsem vjela do Prahy. Domů je to jen kousek a kluci mě už čekají. Namířila jsem si to na krásný nový okruh a přímo do tunelu. Musím si dát pozor na omezení rychlosti, tady se měří. Ale ouha. Palubní deska byla tmavá až černá a ručičku tachometru jem jen tušila někde kolem povinných 80km/h. Takže Fišta si nedělal legraci. Dobrá, teď jen, aby chlapec dojel. Když mi sluníčko osvítilo displej po vyjetí z tunelu, zaradovala jsem se nad svým přesným odhadem, rychloměr opravdu ukazoval přesně osmdesát. Vtom mi zmrzl úsměv na rtu. Obě ručičky se unaveně poroučely k nule a braly s sebou všechny ukazatele, co jich jen Fiesta má. Benzín, teplotu, hodiny a rádio se rozhodlo, že se přidá. V autě zavládlo ticho a panika. Zkusila jsem blinkr, nic. Dálková světla, nikdo neodpověděl. Mám zkoušet brzdy? Nejsem na takovou smrt příliš mladá? Raději ne. Budu doufat, že to auto prostě funguje, i když se mnou nemluví. Jet opatrně, nepředjíždět a dokud je dost času, vyřešit všechny křižovatky, jež mi stojí v cestě. Bylo horko, větrák se samozřejmě nenamáhal, když to ostatní elektronická udělátka vzdala, a okna ovládaná též elektricky jsem se bála otevřít. Buď do mě někdo nabourá, až se pokusím odbočit, nebo leknu.

Těsně před parkovištěm se Fišta rozhodl, že srandy bylo dost a zase se mnou začal komunikovat. Všechny systémy naběhly, budíky ukazovaly to co měly, blinkry blikaly a pořád na mě civěla ta hnusná červená kontrolka dobíjení. Ano, už jsem poučena. Klidně můžeš zhasnout, potvoro. Když jsem zastavila u domu, ještě jsem zkontrolovala, že nic co je v autě napájeno už opravdu nebudu potřebovat a vypla jsem motor. Čistě pro zábavu jsem ještě jednou otočila klíčem, abych si ověřila, jak velkou kliku jsem měla. Nic. Absolutní ticho. Ani ono varovné hmmhmmhmmmmm, kdy se startér marně pokouší hodit jiskru. Zlatíčko moje čtyřkolé, tak jeho bolelo bříško a stejně mě dovezl až ke klukům! Hned jak ho v servisu opraví, koupím mu plnou nádrž toho nejfajnovějšího benzínu co najdu. Pokud mi na to zbudou peníze.

S ještě rozklepanýma rukama a vratkými koleny jsem vstoupila do bytu, pevně objala syna i manžela a namířila si to přímo k mražáku, ve kterém schováváme domácí slivovici čistě pro tyto účely. Kopla jsem do sebe panáka a začala překvapenému J. vyprávět, jakouže jsem to měla zajímavou cestu. Sice jsem čekala slova útěchy a chvály, ovšem to bych od svého ajťáka chtěla moc. To až potom. Nejdřív se připojil k internetu a otráveně mě informoval, že strejda Google tvrdí, že to bude vadný alternátor a ten stojí strašně moc peněz a jestli prý nebylo lepší v tom tunelu zastavit a Fištu tam rovnou nechat. Samozřejmě jen vtipkoval, když se trochu uklidnil a já si vynutila pochvalu a pohlazení, připojili jsme prázdnou baterii do sítě a doufali, že takhle bude Fiesta moci dojet aspoň k doktorovi. Kde se mimochodem před čtrnácti dny léčil jseho starší bratr. Někdy si říkám, že s tím Matýskem je to jednodušší.

Každopádně jsme všichni přežili, nikomu se nic nestalo, ta hysterka ve mě se mohla uklidnit a pod vlivem několika dávek "léku" si jít lehnout. Hned zítra objednáme Fištu do servisu, kde z nás budou mít radost, páč ještě tak dvě nebo tři naše návštěvy a budou si moci pořídit nový zvedák na kamiony. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré.

7 komentářů:

  1. Tak to jste dopadli ještě dobře. To já mám z pátku takovej zážitek, že se mi chce ještě teď řvát. V sobotu jsme potřebovali jet pracovat na náš statek. Mám Citroena Xsaru a protože z našeho prdelkova jezdím do práce do Prahy, nechávám ho v městečku, kde mi jezdí příměstkej autobus. Odpo se vrátím, nastartuju a randál jako blázen. Říkám, co to? Že by prdnul vejfuk? Kouknu pod auto a tam hezky od přední části až po střed chybí výfuk. Až po chvíli mi došlo, že se v těchto místech nachází katalyzátor. Udělali nás za to odpoledne deset. Jeden stál dokonce před městským úřadem policajtům pod nosem. Ani to je neodradilo. Jsem hrozně naštvaná, protože bebíčka našich miláčků samozřejmně v servisu léčím a nefrflám, ale sponzorovat bezdomáče, kterej za něj dostane pětikilo a já za novej musím dát pět tisíc, mi přijde hodně nefér...

    OdpovědětVymazat
  2. Fíha, to bylo napínavý!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Tyyyjo! Fišta je dobrej! (A slivovice taky, zvlášť od nás z Moravy :-D ) Já se tu dopuju energií .. táák .. a jdu konečně na ten dloooouhej seznam, co musím splnit ....:-D ;-)))

    OdpovědětVymazat
  4. Teda, Ty si holka šikovná! Já bych v tom tunelu zastavila a šla na stopa! Už bych s Fištou v životě nepromluvila...

    OdpovědětVymazat
  5. Henriko, to mě mrzí, to je fakt pitomý. V životě by mě nenapadlo, že se něco takového může stát. Jo, člověk se pořád učí

    OdpovědětVymazat
  6. Matýsková, dědoušek už to je, letos oslaví celou dekádu... A už má najeto přes 372 tisíc, tak nárok má, ale dělat by to neměl... Nechci to říkat nahlas, ale v srpnu by měl být vyměněn (možná doplněn) octaviánem, to by byla i ta klima... (Juchuchůůů!!!)

    OdpovědětVymazat
  7. no ty se holka nenudis :) my takhle s nedobijeci baterkou zazivali s favinkem.. byly mrazy a baterka to nerozchodila.. nastesti u favouna te elektriky neni tolik.. i kdyz topeni by se tenkrat siklo :)  ale dojeli jsme az k prodejne novych baterii a pak uz nam bylo veseleji :)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...