neděle 27. března 2011

Milý deníčku ...

Dlouho jsem ti nepsala. Omlouvám se. Přátelé by se neměli zanedbávat. Hned to napravím. Tak tedy. Co je u nás nového?

Prahy. Dnes jsem se vrátila z práce a co nevidím. Můj muž, značně upocen a brunátný ve tváři uklízel svou kouzelnou krabici s nářadím, v níž poznám pouze kladivo a šroubovák, do komory. Odmítal mi prozradit proč. Víš, jak je J. hravý a tak jsem přijala výzvu a začala pátrat v našich osmdesáti metrech čtverečních, co přibylo nebo ubylo. Ze stropů se na mě místo lustrů stále usmívaly úsporné žárovky visící na drátech, stoupačky v koupelně se pořád schovávaly za provizorní tapetou (evidentně v našich rodinných poměrech toto slovo dostává zcela nový rozměr a může to znamenat období od jednoho měsíce po desetiletí), v ložnici nestála dlouho slibovaná skříň, prostě nemohla jsem se dohledat. Teprve při zvedání mokrého ručníku z koupelnové podlahy (znáš to, když je můj milý sám doma bez dozoru), ulpěl můj zrak na úplně novém prahu mezi zárubněmi. Jaká to krása! Dílo však ještě nebylo dokončeno. Pozorovala jsem svého muže jak usedá u dveří do obývacího pokoje, v jedné ruce laminátový samolepící práh, ve druhé list od pilky na železo, jehož konec, aby se nepořezal, obalil do nohavice svých oblíbených kalhot (pátrat po rukojeti mě ani nenapadlo) a pouští se do práce. Máš pravdu, můj deníčku, logika i zdravý rozum nad tím zůstávají stát, ale budiž J. k chvále, že i za těchto složitých podmínek se mu výtvor podařil. Je to moc šikovný chlap.

Včera si udělal J. radost. Koupil si do počítače úplně novou základní desku. Nemám tušení, k čemu tato barevná hromádka tištěných spojů a drátků slouží, pro mě a za mě může třeba vařit výborné kafe, ale zřítelnice oka mého z ní byla tak šťastná, že ihned po příjezdu domů, tedy v deset večer byla započata montáž. Jak sám jistě víš, deníčku, Pat a Mat jsou vedle mého muže břídilové. Od pracovního stolu se notnou chvíli ozývalo bouchání, skřípání a nadávky, vzduchem létaly jednotlivé součástky a po několika hodinách pilné práce se počítač odmítal zapnout. J. je chlapec tvořivý a s fantazií, použil internet na mém notebooku a dozvěděl se, že nová deska je potvora vymazlená, která má diody, sloužící jako malé lampičky pro práci ve tmě. Ovšem, jsou-li tyto zapnuty a svítí, deska nefunguje. Počítač tedy znovu rozmontoval, diody hodil do odpadkového koše a hle! Vše běželo tak jak má. Jak říkám, šikovný chlap.

Jelikož přišlo jaro, vyrazili jsme na procházku. V Tescu jsme nakoupili potřebné potraviny na sobotní oběd a vraceli se domů kolem nově otevřené vinotéky. V její výloze jsem zahlédla nádherné, velmi lákavé a strašně předražené bonboniéry. Proběhl následující rozhovor:
JÁ: "Lásko? Vidíš tu čokoládu? V květnu budeme slavit výročí, nezapomeň ji koupit. Ano?"
J.:"V květnu? Kolikátého?"
JÁ: "24"
J."Hm, to mám službu. Celý den a noc budu v práci."
JÁ: "Děláš si legraci? Na naše výročí?!"
J.:"No, od zimy slibuješ, že umřeš na rakovinu, kdo mohl tušit, že vydržíš do května? Tak jsem si vzal službu."
Smála jsem se celou cestu domů. Vidíš, deníčku, humor nás neopustil.

Ještě ti musím povyprávět o Matýskovi. Dělá nám jen radost. Po velmi, velmi dlouhé době opět použil záchod. Stalo se to, když jsme ani jeden nebyli doma, hlídala teta Š., ale napsala mu to do knihy úspěchů obrovským ozdobným písmem a bylo to první, co nám hlásila po příchodu domů. Byla na svého svěřence moc pyšná a já jí skoro záviděla, že u tak důležité události v životě mého syna mohla být přítomna. Doufám, milý deníčku, že při příští příležitosti, jakou bude například první samostatný krok nebo první kocovina, již budu moci asistovat. Ne, jako dnes, kdy mi manžel po mém příchodu z práce hlásil, že Matýsek se celé odpoledne stavěl o nábytek, ani jednou neupadl a to bez pomoci tatínka. Myslím, že až se zítra vzbudí z odpoledního spánku, posadím Maťulku před konferenční stůl a s běžící kamerou budu čekat. Když budu mít kliku, natočím svého chlapečka, až se postaví a sama před sebou budu předstírat, že toto je ono památné "poprvé". Abys věděl, deníčku, opakovaná lež se stává pravdou a já se vydržím balamutit až do omrzení.

Pořád se něco děje. Na zdvořilostní otázku "Co je nového?" se dá odpovědět, že Paka, York a Bydžov, ale i takové drobnosti jako součástka do počítače nebo čůrání na záchodě, jsou hodny odpovědi a zaznamenání. Kdykoliv zalistuji tvými stránkami, budou mě tyto poznámky těšit a má sklerotická paměť ocení každou větu v tebe vepsanou. Měj krásně, můj milý deníčku, brzy tě zase otevřu a započnu novou kapitolu našeho pestrého života.

7 komentářů:

  1. Mamko, dík ;-) zvedlas mi náladu ... dneska je to 13 let, co tu mamka není .. ale teď se řehtám... a Maťula i J. jsou ŠIKULOVÉ!

    OdpovědětVymazat
  2. Tak ten rozhovor před vinotékou mě pobavil:-).Musím ty tvoje články číst jen když jsem sama doma...vypadám jako pako sedím u notase a směju se...manža jen kroutí hlavou a pravil něco ve smyslu at se nechám léčit :-)

    OdpovědětVymazat
  3. I my milujeme doma černý humor, i díky němu se nějak tak smiřujeme s postižením našeho syna.....akorát spousta lidí okolo nás to moc nechápe, třeba jsme koupili větší auto a já to před kamrádkou komentovala, že proto aby se nám tam vešel vozík....a ona trošku nevěřícně koukala....ale díky za něj (za ten humor) a díky za Tebe, že se mu tady můžeme smát...

    OdpovědětVymazat
  4. Já někdy nevím, co napsat :(

    OdpovědětVymazat
  5. Ja te proste zeru, tvuj styl psani me vazne bavi. Tak ja dekuji za prijemne ztravene chvilky u cteni tvych clanku :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Holky, mockrát děkuju. Za to, že čtete, že semtam písnete. Já jen z vašich slov vím, jestli to, co tu tvořím a posílám do světa, má nějakou cenu. Děkuju.

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...