čtvrtek 31. března 2011

I v pekle se dá ohřát

A jsem tu zase. Motolská nemocnice. Ne, že by se mi tedy stýskalo. Ale jednou jsem si vybrala a za chyby se platí.

Tentokrát jsem prošla příjmem poměrně rychle a s grácií. Odčekala jsem si povinné dvě hodinky před první ordinací, vymámila z mladého sympatického pana doktora fungl nové, skvělé a fantastické prášky proti nevolnosti a odebrala se před příjmovou kancelář. Uposlechnuvše rady z minula, že rakoviňáci mají přednost, vstoupila jsem přímo do místnosti, nechávaje za sebou čekárnu nacpanou po strop pacientkami. Asi jsem se tvářila opravdu neprůstřelně, jelikož ani jedna z nich mě nezastavila. Byla jsem v celkem bojovné náladě a tudíž měla kliku, že se o to nepokusila.

Na pokoji, který mi byl přidělen, již byly uloženy dvě spolubydlící. Daly jsme se do řeči a to byla velká chyba. Mladší z nich (31 let) podstupuje druhou sérii chemoterapií během jednoho roku. Vloni ji zajedovali, ozářili a poslali domů dělat děti, aby se po Vánocích vrátila, odevzdala své reprodukční orgány a podstoupila ten kolotoč znovu. Nechtělo se mi věřit vlastním uším. Slečna kypěla optimismem, mluvila o své diagnóze a prognóze naprosto uvolněně a s úsměvem na líci a ve finále z ní vypadlo, že se nadechuje a vydechuje jen díky antidepresivům. Vůbec se jí nedivím. Starší paní se svěřila, že tuhle legraci podstupuje už potřetí. Během deseti let slyšela třikrát ten hrozný verdikt a třikrát si nechala rozpíchat žíly kanylami, až připomínaly síťku na motýly. Má dobrá nálada, se kterou jsem vkráčela do pokoje byla tatam. Opravdu je to tak těžké, tu mrchu jednou provždy vyhnat nebo zabít? Vážně se jeden bude už nadosmrti bát jakékoliv zdravotní prohlídky, či krevního testu? Tohle oddělení připomíná protiklad seznamu Santa Clause. Všechny ženy, které zlobily nejen, že nedostanou dárek, ale budou po zásluze potrestány.

Rozhodla jsem se, že dále nebudu svou rozvíjející se deprézi podporovat a zapojila jsem notebook, abych mohla chvíli brouzdat po internetu a přišla tak na jiné myšlenky. Ale ouha. Z monitoru se mi drze vysmívala chybová hláška o nefunkčnosti modemu. Jelikož to nebylo poprvé, udělala jsem sérii potřebných hmatů (Zkusili jste to zapnout a vypnout?), několikrát restartovala počítač a popřehazovala kablíky, tak abych dokonale zmátla nepřítele. Vypadala jsem jako IT odborník po kousnutí mouchou tse-tse. Nic. Malá modrá krabička se prostě rozhodla, že ne a ne a NE! Ani kdybych se na hlavu postavila, spojení se světem nebude. Zavolala jsem svého zlatého, skvělého, bezvadného J., který dané problematice rozumí, aby vyplodil radu za všechny drobné světa. Neúspěšně. Můj muž byl zcela výjimečně bez nápadu. A potom ještě třikrát. Chovala jsem se jako malé, rozmazlené dítě, které pokud svou hračku IHNED nedostane, sedne si tady, uprostřed obchodního domu na bobek a bude ŘVÁT! Nedivím se, že po třetím telefonátu J. vypěnil a vysvětlil mi, že "sakra, když je to rozbitý, on s tím takhle na dálku nic neudělá, mám zalehnout do postele a vzít si knížku!" Uposlechla jsem jeho slov a usnula uprostřed Zdivočelé země.

Po několika hodinách se otevřely dveře, do pokoje vjel kočárek s výskajícím Matýskem a hned za ním vstoupila zřítelnice oka mého s úplně novým modemem. J. hračku zapojil, nainstaloval a pyšně shlížejíc na své dílo mi vysvětlil, jak se s ní pracuje. Kdybych mého muže unesla, dala bych mu samou radostí hobla. Optal se s pyšným úsměvem na rtu, zda má teď má dušička pokoj a po kladné odpovědi si zhluboka oddechl. Ještě se stihl pochlubit mobilem bratrovi, že sehnal internet o rychlosti 4 MB za sekundu. Na což můj skorošvagr, pracující v oboru, pomocí SMS odvětil, že ho má J. zatahat raději za tu nohu, na které má rolničky. Budiž. Byla jsem zaúkolována poslat V. dosvědčující email s poznámkou, ať si tu legraci začne vázat na kotník.

Tak jako Jeníček a Mařenka našli v tmavém lese světýlko, tak v mém malém rakovinném pekle plném špatných zpráv a nepěkných vyhlídek, zažehl J. ohýnek pod kotlem a já se zahřála. Povídám si s přáteli, hraje hudba a kdykoliv se mi zachce, smím si pustit ten nejstupidnější sitcom, na jaký narazím. Svět je zase krásný.

4 komentáře:

  1. Uz som ti vravela, ze tajne milujem tvoju lasku najvacsiu? :D

    OdpovědětVymazat
  2. Čtu Váš blog, je krásně napsaný. Včera jsem četla jak se Matýsek sám najedl a vzpomněla jsem si jak moje dcera asi ve třech letech poprvé sama udělala několik kroků. Mám také postižené dítko a vždycky jsem si myslela, že je to trest největší a pokud možno jediný, ale ono může vždycky přijít ještě něco dalšího. Váš J. je skvělý chlap!

    OdpovědětVymazat
  3. No, já už nejsem vycukaná, ale stále nervózně sleduji manželovu barvu. A když jeho ruka zajede ke krku, aby se podrbal, zatrne mi, že si nahmátl zase nějakou "uzlinu"... Myslím, že podtón strachu číhá potom už pořád. Důležité je, aby nevládl životu...

    OdpovědětVymazat
  4. Modem...jedna malá krabička...a udělá víc radosti než padesát růží, co? :)

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...