úterý 15. února 2011

Parádnice

   Za svobodna jsem o sebe nijak zvlášť nepečovala. Ne, že bych zrovna vytvářela image šmudly, ale s nadváhou 10kg, zadkem jako štýrský valach a stehny o objemu menšího stromku, jsem ani neměla velké šance trpět na parádu. Svého času můj problém řešily sukně. Celoročně. Krátké, dlouhé a všechny tmavé. Můj šatník v té době neoplýval barvami, pod heslem "černá skryje vše" jsem se každé ráno prohrabávala jednobarevnými kusy ve snaze najít správnou délku rukávů ke střihu dolního kusu oblečení. Perfektně jsem v té době klamala tělem. Jednoho večera jsem pod vlivem alkoholu zapomněla skrýt své vady při převlékání vtažením pneumatik hluboko k páteři a vypnutím objemného hrudníku, a až tehdy se má sestra svěřila matce, že si nikdy nemyslela, že jsem TAK STRAŠNĚ tlustá. Nijak mne tím neurazila, jelikož to jednak byla čiročirá pravda a jednak jsem to pochopila spíše jako pochvalu mým mimikrám. Ovšem pomalinku ve mně dozrávalo rozhodnutí, konečně se sebou něco udělat.

   Stala se ze mě reklama na prostředky pro hubnutí. Nastudovala jsem odbornou literaturu, převážně Cosmopolitan a Ženu a život, přestala jíst a začala cvičit. V jednom okamžiku a naplno. Výsledky se dostavily až překvapivě záhy, při jídelníčku jedno jablko denně, prokládáném dvěmi hodinami posilovny a pravidlu, že hlad je převlečená žízeň jsem nadbytečná kila odložila během dvou měsíců a byla odměněna. Ne, že by mi být single nevyhovovalo, o partnery jsem nikdy neměla nouzi, ale jednoho kouzelného večera jsem spadla do krásných modrých očí, položila si unavenou hlavu na pevné rameno a byla ztracena. Dodnes J. vyčítám, že nebýt úbytku na váze, ani by o mně nezakopl, na což on se smíchem odpovídá, že to naopak já, štíhlá a dietou zesláblá jako čajíček, jsem konečně poznala, že se potřebuju opřít o silného chlapa.

   Měla jsem figuru, partnera a bylo potřeba doladit detaily. Vrhla jsem se do obchodů s konfekcí, do butiků a obchodních center, abych oživila svůj šatník pestrými barvami, upnutými topy a kalhotami. Konečně mi byly! Mohla jsem se v kabince beztrestně natáčet, aniž by tu a tam na mě zamrkal přetékající špek nebo jsem se marně snažila nadechnout. Byla jsem šťastná. Odbarvila jsem tmavé vlasy, nakoupila zásobu líčidel a pomalu v sobě objevovala narcise. Pak jsem otěhotněla a veškerá legrace byla v čudu. Ještě dlouho, dlouho poté, co se narodil Matýsek, jsem skrývala pozůstatky devítiměsíčního pronájmu mého těla pod těhotenským oblečením. Když se přehoupl rok, přiznala jsem si, že tohle už nejsou následky očekávání, prostě jsem jen tlustá a líná. Přesto jsem se nechala ukolíbat něžnostmi mého muže, že se mu líbím taková, jaká jsem a nepotřebuju shodit ani deko.

   Jednoho podzimu jsem dospěla k rozhodnutí, zhubla a zařekla se, že už nikdy nebudu jíst. Sice se svého předsevzetí moc nedržím, sem tam malá čokoláda velikosti dětské hlavy či kilový kelímek zmrzliny ještě nikomu neublížili, ale všeho s mírou. Když jsem se sebou byla po tolika letech konečně spokojená, hubená, vysportovaná, blond a s dost nezdravou dávkou sebevědomí, rozhodl se osud, že mi dá jednu za ucho. Seslal na mne chemoterapii, po které mi slezly vlasy. Pokud jsem se měla naučit pokoře touto cestou, někdo nahoře se šeredně zmýlil. Přátelé a mí blízcí, kterým jsem se odvážila ukázat svou olysalou šišku, svorně tvrdili, že i přesto jsem hezká a korunu jsem tomu dala šátky, kterých jsem dostala půjčenou obrovskou hromadu, tudíž jsem každý den jiná, nová a zajímavá.

   A potom mi kolegyně v práci prozradila sladké tajemství. Musím se dostavit do kanceláře, kde dostanu novou ID kartu i s fotkou. Novou fotkou. A všechno se to musí stát do konce měsíce. Zeptala jsem se jí, zda si myslí, že mi do té doby vlasy dorostou, na což opáčila, že si tím fakt není moc jistá. Dost jsme se nasmály, ale to pořád neřešilo můj problém. Zeptala jsem se internetu, co na to on a dostala jsem odpověď v podobě nádherného obchodu s parukami. Bylo po výplatě a krámek sídlí nedaleko, není tudíž co řešit. Když jsem vstoupila do království náhradních vlasů, zrak mi přecházel. Paruky všude, jedna krásnější než druhá. Paní prodavačka byla odbornice na slovo vzatá, ochotně mi přinášela do kabinky hezčí a odvážnější kusy, až jsem přemohla svou váhavost (moc dobře jsem věděla, že i když výběr zruším na pouhé 2 exempláře, budu nad nimi sedět až do večera a dumat) a sáhla po svém téměř původním střihu a barvě.

   Já byla nadšená, můj životní partner jakbysmet, maminka se sestrou nešetřily chválou. Byla jsem spokojená. Zásadní zkouškou prošel nový model hned následující ráno, kdy jsem vstoupila do kanceláře a kochala se zmatenými úsměvy. Téměř nikdo nepoznal, že vlasy jsou umělé, i když náhradní. Jeden kolega, kterému se má smutná anabáze ještě nedonesla, mi pochválil nový sestřih a později se dost divil, když jsem mu vysvětlila situaci. Povyrostla jsem tak asi o sedm centimetrů, nechala si udělat novou vstupku a odpoledne s úlevou sundala svou parádu, ve které je po pravdě dost teplo a kouše mě za ušima. Zlaté, dobré šátky. Doma jsem si udělala pohodlí největší - plešaté, až se mě J. polekal. Hodně rychle si na nové vlasy zvykl.

   Věčně unavená, s kruhama pod očima, s pletí jako puberťák, už ne hezky štíhlá, ale malounko kostnatá, přesto stále blond a za frajerku. Rakovina pro mě není důvod lehnout si do postele a umřít, ale zvednout se ze země a kráčet životem s hlavou nahoře. A to mi opravdu jde.

16 komentářů:

  1. Jsi prostě úžasná.... děkuji za večerníček....

    OdpovědětVymazat
  2. Vaše slova v posledním odstavci tesat do kamene!

    OdpovědětVymazat
  3. Celý den jsem čekala na nový článek...a hurá je úžasný...gratuluji k novým vlasům...

    OdpovědětVymazat
  4. Dneska jinak? :) parádně jako vždy, ale jinak? nebylo nejlíp? je líp? No to je jedno. Čteš se dobře, krásně vypadáš, doma tě milujou, co víc ti přát - ať je pořád dobře a brzy i zdravě.

    OdpovědětVymazat
  5. ČIROČIRÁ, tak to je krásný slovo, takže si rozšiřuju svoje vocabulary :-). Schválně jakým hezkým českým slovíčkem mě překvapíš příště :-).

    OdpovědětVymazat
  6. Nádherně napsaný článek. Jste úúúžasnááá.

    OdpovědětVymazat
  7. Kde bereš tu energii?Začínám mít problém,tak dobře se čteš,že mi to nějak přestává stačit..pořád nakukuju,jestli je něco nového....asi je to tady návykové či co? :-)

    OdpovědětVymazat
  8. A já už klobouk mám, takže smeknu. :-) Jste úžasná ženská, tak se nebudete schovávat přece doma. Jen se vyparádit a hrdě do světa. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. podobný postoj zaujala hana androniková v knize nebe nemá dno. vřele doporučuju. inspirativní.

    OdpovědětVymazat
  10. Jsem na Tebe tak pyyyšnááá a mám Tě moc ráda!!!

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuju vám moc, holky moje. To vy jste úúúúžasné, vaše komentáře jsou perfektní doping :)

    OdpovědětVymazat
  12. Rakovinu nechci, ale  to  všechno ostatní  chci taky!

    OdpovědětVymazat
  13. Jéé, po třetí čtu článek, abych se zase pobavila a není tu můj komentář? Někde se stala chyba :(

    OdpovědětVymazat
  14. Moc hezky napsáno!!jdi skvělá jak to vše zvládáš!!

    OdpovědětVymazat
  15. Moje babička vždy tvrdila,že bramborová brigáda,operace,nemoc,porod,stěhování,vyhoření atp. nejsou důvodem k tomu,aby o sebe ženská přestala pečovat,aby se nesnažila o další ladné kroky vpřed.

    OdpovědětVymazat
  16. Hehe, sukně, to znám. Chodila jsem kdysi v sukni i po horách.

    OdpovědětVymazat

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.