čtvrtek 10. února 2011

Chci svých pět hodin zpět

   Začínám být na to doktorské plémě pěkně načuřená. Lžou, jako když tiskne, že jeden nemá rakovinu a stejně potřebuje chemoterapii a pak ho ještě vyhodí z nemocnice. Opravdu se mnou vyrazili dveře, chyběl u toho jen holohlavý obr samý sval a tetování.

   J. si na mě vzal dopoledne ohleduplně volno, aby mi pomohl s taškami a nejspíš i proto, aby měl jistotu, že jsem opravdu hospitalizovaná a on má celý byt jen pro sebe, smí si pozvat drogové dealery, lehké slečny a bůhvíjakou sebranku. Ráno jsem odvedla dítě do školky, nechala mu na tváři výrazný otisk rtěnky, aby na mámu nezapomněl a vydali jsme se s mým drahým na cestu. Příjem v nemocnici nepřekvapil, opět se před kanceláří táhla fronta dlouhá jako krajta obrovská, plná nervózních a unavených tváří. Usadila jsem se na sklápěcí židli za rohem, která by se pro svou nepohodlnost mohla jmenovat inkvizitorská (tohle podle strýčka Googla opravdu existovalo. Jak se na tomto mučícím nástroji obviněný pohnul, zabodly se mu do těla hřebíky. Středověkou justici by možná dost zajímala péče o pacienta v motolské nemocnici) a čekala. Velmi, velmi dlouho a nudně, jelikož jsem si zapomněla knihu v batohu a ten byl pečlivě uschován u sestřiček. Po hodině a půl jsem konečně přišla na řadu a v tu chvíli mi začal v kapse vibrovat mobil.
"Víte, paní K., že dnes máte nastoupit v nemocnici?"
"Vím, jsem tady."
"Ale nepovídejte, a kdepak?"
"Páté patro."
"No to jste úplně špatně, přijďte do přízemí, my už tady vás čekáme."
"To jsem nevěděla, nikdo mi nic neřekl."
"To už není náš problém. Zastavte se."
Tento rozhovor mě opravdu potěšil. Těsně před kouzelnými dveřmi, které mi měly zajistit měkkou, pohodlnou postel, jsem byla plácnuta novinami přes čumák, abych se přemístila na konec úplně jiné fronty.

   Když jsem se kolem poledne, dost hladová a žíznivá dostala do té SPRÁVNÉ přijímací kanceláře V PŘÍZEMÍ, mladá, sympatická, usměvavá lékařka na mě upřela svůj čokoládový zrak a sdělila mi, že podle výsledků krevních testů jsem pro další cyklus chemoterapie nezpůsobilá. Zjednodušeně řečeno mám po žížalkách pro nedostatek krevních destiček. Nepomáhalo přemlouvání, prosby, slzy ani výhrůžky, jediné, co mi navrhla bylo opakování testu, jestli si to za ty tři dny má krev nerozmyslela a nezačala tvořit trombocyty jako o život. Protože jsem byla z dlouhého čekání, nicnedělání a poposedávání značně unavená, její kolega mi nabídl postel. Musela jsem vypadat ještě hůř, než jsem se cítila, což bylo tak na 117 let. S díky jsem odmítla, v nemocniční posteli se nesmí kouřit ani popíjet automatová horká čokoláda a vydala jsem se do vstupní haly sehnat něco na zub. Že prý se mám za hodinku zastavit, snad budou výsledky hotové.

   Snědla jsem obloženou housku, jejíž obsah tvořila kapka másla, plátek šunky velký jako Matyho paleček a nepatrné množství sýra. Oběd jako pro královnu. Přemístila jsem se zpět do ordinace, kde mi stejná doktorka řekla, že v laboratoři se opravdu snažili, ale ať dělali co dělali, nedostali z mého vzorku ani polovinu potřebné hodnoty. Dala mi kouzelné pilulky, po kterých prý dostane můj organismus rozum a já se smím vrátit za sedm dní a nocí. Dostanu svou vytouženou chemoterapii. Byla laskavá a já se jí odvděčila lehounce neadekvátní reakcí, když jsem začala nadávat, že musím chodit do práce, J. musí chodit do práce, chůva musí chodit do práce a na takové mimořádné situace nejsme zařízeni. Přesto neztratila glanc, jemně mě vyvedla z ordinace a nasměrovala do lékárny.

   Zavolala jsem do zaměstnání, že si dovolenou posouvám o týden a kolegu, jenž má na starosti přidělování služeb, jsem tím evidentně velmi potěšila. Je to decentní, milý chlapec a než by vulgární slova, která se mu při našem rozhovoru určitě honila hlavou, vypustil z úst, raději by si ukousl jazyk. Moje štěstí. Poté jsem obšťastnila svého muže, který zahodil práci, byť jí měl v tu chvíli plné ruce a vydal se pro mě do nemocnice. Měl velkou radost, že zůstávám doma. Aspoň někdo.

   Mé krevní destičky jsou malinkaté, viditelné sotva pod mikroskopem a mám jich jen trošku. Přesto dokázaly zkomplikovat život hned několika lidem. V první řadě mně, která jsem dnes strávila 5 hodin a 27 minut po čekárnách jedné pražské nemocnice. Celou pracovní dobu mého partnera jsem seděla na zadku a koukala na reklamy vychvalující krémy proti opruzeninám. I když to může někoho překvapit, považuji tento čas za ztracený. A já ho chci zpátky.

20 komentářů:

  1. Jak já ti rozumím.....

    OdpovědětVymazat
  2. Mamino,uf uf uf!!!Se ti nedivim!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Hele, že Ty sis zapomněla KULICHA?

    OdpovědětVymazat
  4. jj, člověk o to nestojí a ještě aby se tam dobejval jak za šípkovou růženou.

    OdpovědětVymazat
  5. Ja to nechapu - kdyz ty druhe vysledky meli do hodiny a tamty odbery byly pred 3mi dny... to jako je takovej problem zvednout telefon v utery a rict: "asi to neklapne."???

    OdpovědětVymazat
  6. Já jsem klidná, hodně klidná a hodně dlouho. Ale pak, když mi dojde trpělivost, tak to stojí za to. A tohle by byl asi ten případ...Ať se pak doktoři nediví, že na ně pořád nasazujeme. To Ti fakt nemohli dát vědět domů? (a to nekomentuju to čekání...). Děs. Já jsem normálně vytočená za Tebe :)

    OdpovědětVymazat
  7. Ach jo, ještě ti to takhle komplikovat. Pět a půl hodiny pro nic, to je šílené...

    OdpovědětVymazat
  8. Petro d. a jak mně je to líto ...

    OdpovědětVymazat
  9. personal loan bad credit - http://personalnerloan.org/ bad credit instant approval payday loans <a href=http://personalnerloan.org/>unsecured personal loan</a> ’

    OdpovědětVymazat
  10. viagra from india - https://viagraciom.com

    OdpovědětVymazat
  11. loans for bad credit - https://paydayloamec.com/

    OdpovědětVymazat

Miluju změny, hlavně ty k lepšímu.

     Svého času se život se dvěma postiženými dětmi v panelákovém bytě stal neúnosným. Všude schody, výtah zvoucí velikosti psí boudy, úzké ...