2. chemoterapie, aneb za zdí

   Zkušenost je nepřenositelná. Když se někomu přihodí průšvih, to se prostě musí zažít. O klíčích upadnutých do kanálu můžu vyprávět čtrnáct různých historek, přesto přijde někdo s příhodou zajímavější, vtipnější, s katastrofálnějšími důsledky. Stejné je to s rakovinou. Můžu o své nemoci spřádat úvahy do alelujá, tvořit hlubokomyslné, duchaplné teorie, přesto má zkušenost bude jen má, čistě soukrommá a osobní.

   Jaké to je, být tak strašně moc nemocná? Po pravdě řečeno, chřipka v devadesátém osmém byla horší. To jsem měla horečky, kašlíček a rýmičku, sotva jsem se potácela bytem a 14 dnů jsem nejedla. Dnes mi celkem nic není. Mám za sebou druhou sérii chemoterapie, nemám vlasy, ale mám zpět své krevní destičky. Vítejte, holky moje. Jsem unavená a zcela výjimečně to není výmluva, mám pro to opodstatnění a důvod. Mám pocit, jakoby mi vypadl mozek z hlavy. Nemůžu se soustředit. A to je asi tak všechno. Není mi zle, neomdlívám, neobjímám záchodovou mísu. Byli jsme na procházce a uvařila jsem oběd. Dopřávám si hojně gaučingu s pěkným filmem v pozadí a internetem na kolenou. Jsem spokojená.

   Je to prazvláštní nemoc, tahle rakovina. Jeden vypadá normálně (pokud se rozhodne nestrašit příbuzné a malé děti a uváže si šátek nebo si vezme fungl novou paruku), chodí, mluví, funguje. Nic nebolí. Přesto i při vyslovení toho příšerného slova lidé blednou a následně rudnou, ve snaze rychle vymyslet správnou reakci. Já jim to moc neulehčuju, poněvadž jsem si osvojila zajímavý zlozvyk, prozrazovat svou diagnózu s úsměvem, nejlépe se slovním doprovodem "ale neboj, ono to není tak zlý", čímž totálně matu nepřítele. Lidé uvažují, jestli můj zvrácený smysl pro humor už dosáhl svého dna a já si z nich dělám legraci, nebo jsem pod velmi silnými antidepresivy. V nejlepším případě docházejí k názoru, že jsem prostě praštěná. 

   Nedávno jsme potkali bývalého spolužáka mého přítele. Nejdříve mě nepoznal, po zevrubném prozkoumání tváře a spárování mé osoby s J., mu došlo, kdo jsem a ztratil řeč. Přešlapoval na místě, neudržel myšlenku a z jinak zábavného, ukecaného kamaráda se stal uzlíček nervů. Raději jsem se s J. v daný okamžik rozloučila, že s Matym spěcháme a sejdeme se o kousek dál. Tohle už ne. Mám raději pálené otázky až na dno mého nádoru, jaké to je, jestli to bolí a jak probíhá chemoterapie, co na to naši a jak to nese Matýsek, jen už ne tohle mlčení.

   Teď v nemocnici jsem se setkala s paní M. Má rakovinu, jak jinak. Když jsme se spolu daly do řeči, zjistila jsem, že přemýšlíme úplně stejně. Tak to nebude jenom mnou, že mám pokřivená mozková kolečka! Takhle fungují i jiní! Dělají si ze své nemoci legraci a nechápou, proč s nimi jejich okolí jedná v rukavičkách. Shodly jsme se na názoru, že máme pocit, jakoby se nás ta nemoc netýkala. Člověku to lékaři mohou opakovat tisíckrát, že je velmi vážně nemocný, ale je to slyšet asi jako přes zeď. Jakoby se mluvilo o někom jiném, natožpak v souvislosti se smrtí. O které se, mimochodem, nemluví. Celá medicínská obec, jak jsem se s ní v poslední době setkala, je toho názoru, že rak je téměř vždy léčitelný, co se nedá operovat, spraví chemoterapie, kde nepomůže ani ta, dorazí to ozařování. Pořád se dá něco dělat a nějaký tumor není pro dnešní lékaře žádná překážka.

   Mám velkou kliku, že neznám nikoho, kdo by na toto téma nesmýšlel pozitivně. Ať nemocní, nebo mí blízcí, všichni ví, nebo aspoň pevně věří, že se dá vyhrát. Strach máme samozřejmě všichni. Ale jak praví staré moudro, nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. A ten můj, pokud jde o mě, v nedohlednu.