sobota 4. prosince 2010

Špindlerův mlýn - týden první

A tak jsme vyrazili do hor. Všichni. Firma se rozhodla, že jednou za rok se můžeme zúčastnit legrace zvané "preventivní rehabilitace". Jednotlivě či skupinově smíme vyrazit na hory, k vodě, na kola, na lyže, prostě kam srdce táhne, vše all inclusive. Jelikož jsem loňskou zimu objevila zajímavý způsob jak si zlomit co nejvíce kostí v co nejkratším časovém úseku - snowboard, rozhodla jsem se, že koncem listopadu už bude v Krkonoších spousta sněhu a přibalila jsem si výbavu. Mimo jiné, tedy.

V neděli večer nastalo hromadné balení. Většina našich kolegů, jedouce na PR, bere si s sebou jedno větší a jedno menší zavazadlo, to druhé pouze na parádu. My spakovali půlku bytu. Několik hodin trvalo snášení oblečení, sportovních potřeb, zateplení všech členů rodiny, kosmetiky, hraček, postýlky, jednoho prkna a dvou kočárků na jednu hromadu. Když už se předsíní nedalo téměř projít, rozhodla hlava rodiny, že "A dost!" Pokrčila jsem rameny a přestala horečně balit. Těšila jsem se totiž na pondělní ráno, kdy nastane sháňka po: kde mám rukavice? Vzalas mi pyžamo? Potřebuju ještě tohle a nesmím zapomenout tamto. J. v těchto případech volí nejmenší batůžek, který se u nás doma dá najít. Když množství ještě-těchhle-věcí přeroste kapacitu, hledá druhý nejmenší. Když ani to nestačí, následuje velká nákupní taška a tak dále... A já se bavím. Místo jednoho kufru a dvou velkých cestovních tašek se zřítelnice oka mého snaží nacpat do nikoliv bezedného zavazadlového prostoru našeho mondea asi 15 báglů.

Vydali jsme se na cestu a začali se těšit. Po půlhodině se J. rozhlédl po slunečném nebi a suché silnici a nenápadně mi naznačil, že to zatím ani na horách na sníh nevypadá. A podle předpovědi prý ani nebude. Vysmála jsem se mu a poprvé v životě užila ve větě slovo škarohlíd. Bohužel měl pravdu. Při uvítacím pohovoru, kdy jsme byli upozorněni, že nikdo nepřihlášený v hotelu přebývat nesmí a kouřit se může jen před vchodem, si vzala slovo dobře stavěná tělocvikářka a s úsměvem na rtu nám sdělila, že čekají sníh tak možná začátkem roku. A i kdyby, i KDYBY za několik dnů sníh napadl, správci sjezdovek potřebují aspoň 14 dní na uvedení do provozu. Takže si máme své lyže píchnout do špic.

Nedali jsme se znechutit a dopodrobna prozkoumali internet a reklamní letáčky, abychom zjistili, co se dá provádět mimo zimních radovánek. Bylo toho spousta. Bazén s tobogánem, masáže, posilovna, střelecký trenažér, bowling, squash, sportovní trenažér, tůry po okolí, a v neposlední řadě samozřejmě bar. Vrhli jsme se do víru vášní a hned druhý den vyrazili házet koulí na spoustu kuželek. K mé nemalé radosti začalo ráno sněžit a po dobu našeho pobytu už vpodstatě nepřestalo. Poněkud mi zmrzl úsměv, když jsme si ozkoušeli, co to znamená tlačit 12kg těžký kočárek s 18kg těžkým dítětem navlečeným do oblečení a fusaku o váze dalších 5kg hlubokým, vůbec žádným způsobem neupraveným, čerstvě napadaným sněhem. Dobrá, aspoň si zlepšíme kondičku.

Dalšího dne byla naplánována procházka. Miluju, když J. "se chce někam projít", páč to znamená, že ujdu nejméně 15 km, ale zato tou horší cestou. Ne, že bych pěší turistiku neměla ráda, ale já prostě potřebuju dopředu vědět, jak dlouho se půjde. Udělat si rozpočet. Kde bude chata s grogem, kde se bude stát a fotit "ty krásný panorámata", kde se bude jen stát a koulovat. Pod slovem procházka jsem si vždy naivně představovala hodinovou poobědovou nedělní promenádu parkem. Už jsem poučena a v batůžku nosívám zásobu vody a jídla na dva dny, pláštěnku a baterku. Kdyby náhodou.
Výlet s mapou vruce jsme zahájili po červené. Následovali jsme proužek na stromech až na místo, kde značka skončila u zavřené chaty. Další možnost byla modrá, zapadaná na půl metru. Tudy ne. Jdeme dolů po silnici. Končila po 100 metrech. Následovala kozí stezka dlážděná balvany, které pod bílou pokrývkou nebyly vidět. J. se zhostil úlohy kočárníka a zdatně klopýtal pohazujíce před sebou Chariotem s kupodivu hluboce spícím dítětem. Naštěstí tato legrace netrvala dlouho a u další (sakra, zase zavřené) chaty začal krásný, umetený turistický chodník, který nás dovedl zpět k hotelu. Unavení a utahání (kromě těch do růžova vyspaných, ale ti nám dvěma byli šum a fuk) jsme zapadli do postele a prospali se k bohaté snídani.

Následoval bazén s tobogánem. Byla jsem moc mile překvapena teplotou vody v dětském brouzdališti, kdy Maty nemusel drkotat zuby a nefialověly mu rtíky. Složila jsem své včerejší námahou zničené kosti na dno bazénku a nechala synátora blbnout v plavacím kruhu. Naštěstí je v něm rád a umí s ním vyvádět všechna možná alotria, takže se samostatně pěkně vyřádil, načež jsem se já vzpamatovala a začala s ním cvičit. Nádherně strávená hodinka, kterou se tatínek proplaval (asi mu ty kilometry začnu věřit) skončila bublinkovou lázní a šli jsme vdechnout oběd. Výběr z několika volně kombinovatelných porcí včetně jedné sladké a jedné vegetariánské, byl příliš velkým lákadlem, takže všechny naše rodinné diety šly k šípku. Vem to nešť, ještě pár procházek a budeme zase jako lunti.

Musím si něco nechat napříště. Jak jsme sáňkovali, komu se to nelíbilo, a jak jsem se KONEČNĚ dostala na sjezdovku ...

1 komentář:

  1. Já ti můžu jenom závidět - to je krása a co všechno jste stihli a to ještě není konec...

    OdpovědětVymazat

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.