neděle 26. září 2010

Zprávy pozitivní, dobré až k slzám

Matěj se evidentně rozhodl utéct z domu. Nedivím se mu. Já, kdybych měla takové rodiče, prořvala bych se do kojeňáku 3 dny po narození.

Pracuje na svém útěku usilovně a pečlivě. Před čtrnácti dny použil svého otce coby žebřík, aby se mohl postavit, po týdnu zjistil, že stejně tak dobře poslouží postranice u postýlky, dnes vykoumal další zlepšovák. Jestli to takhle půjde dál, začátkem října udělá první samostatný krok, v listopadu natrénuje rychlou chůzi a počítám na Vánoce je z domu. Budu mu muset prohledat pokoj, jestli někde nemá poschovávané přesnídávky a zásobu čistých plen.

Dnes jsem se vrátila unavená z práce, přebrala Matyho od jeho kmotry, která pečlivě hlídala a křivila si páteř nezvyklá tíze mého miláčka. Když odcházela, bylo vidět, že se jí ulevilo. Vůbec se jí nedivím, někdy bych odtud chtěla taky jen tak odejít a trošku se narovnat. Vrhla jsem se na přípravu oběda. V televizi stupidní sitkom, před "kouzelnou bedýnkou" Matýsek tak blízko, že se divím, že ještě vidí a nešilhá, před sebou jsem v dálce tušila naději na klidné nedělní odpoledne, prostě veget. Strouhám si takhle mrkvičku, pečlivě se soustředíce, jelikož jakkoli tupý nůž v mých nešikovných rukou mi může způsobit hluboké řezné rány, ne-li smrtelné zranění, a najednou za sebou slyším povyk. Byť dítě (ještě stále a pořád, jednou z toho zešedivím) neumí pronést jediné kloudné slovo, znělo to jako "Mami! Mami koukej! Podívej co já umííííííím!" Ohlédla jsem se za výskotem a krve by se ve mě nedořezal. Matýsek s úsměvem od ucha k uchu stál před gaučem, ležérně se pohupujíce v bocích a decentně přešlapujíce z nožky na nožku. U gauče, který je celý potažený klouzavým plyšem a nemá na sobě jedinou hranu, za kterou by se dítě mohlo zvednout. No potěškoště!

Jistěže jsem projevila náležitě radost, výskala jsem s ním, objímala ho a pěla slova chvály, ale zároveň mi zatrnulo. Rozhlédla jsem se po našem obýváku novýma očima a zjistila, že Matymu je tak nebezpečný, že Kábul je proti němu přístav klidu a míru. Horká káva na konferenčním stolku, knihovna z Ikey, od země do dvou metrů vyskládaná knihami, které bych rozhodně jako ribstol nepoužila, police s květinami tak nízko, že metrovému človíčkovi stačí natáhnout ruku a budu jej oprašovat od hlíny ještě týden, stůl s počítačem a klávesnicí, po jejichž (byť nechtěném) shození by J. zahrnoval hlínou mou k smrti utlučenou osůbku, a jiné další dekorativní prvky.

No nic, bude se stěhovat. Všechno o metr výš. Potřebuju spoustu houpacích sítí pevně přišroubovaných ke stropu.

Po cestě na návštěvu ke kamarádce jsem se rozhodla dobrými zprávami potěšit babičku. Tchýně (zlatíčko moje milované) mi na zdvořilostní otázku jak se má, odvětila, že moc dobře, že jí odešla pračka, nejspíš odejde kotel a přišel účet za plyn. Prý se má moc fajn. Chtěla jsem jí prosvětlit den novinkami o výkonech jejího jediného vnoučete, ale poté, co jsem popsala posledních 14 dnů se usedavě rozplakala. Prý radostí. A tak jsme jí my dva výtečníci způsobili malé nervové zhroucení.

Myslím, že další zprávy o tom, že Maťulka sám chodí, mluví a krásně maluje před ní budeme muset zatajit, nebo je podávat po lžičkách v několikaletých intervalech, aby to s ní definitivně neseklo.

4 komentáře:

  1. Jak se tu dočítám, u vás se každým dnem postupuje výš a výš překotnu rychlostí! Gratuluju! Tchýni přeju, ať ty krásné pokroky přežije ve zdraví ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to je supr zpráva!moc gratluju!

    OdpovědětVymazat
  3. Paráda. Moc gratulujeme. Neboj. I v kábulu lze přežít...chce to výcvik. ;oP

    OdpovědětVymazat

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...