pátek 16. července 2010

O trpělivosti

Tak je máme doma. 2 kouzelné kartičky, jedna hezčí než druhá. Matýsek byl naším státním sociálním systémem definitivně uznán za těžce zdravotně postiženého občana. Má na to i průkajdu s fotkou (vystřihla jsem ji z kolektivní školkové, tváří se tam, že možná asi nejspíš co nevidět začne brečet, jestli na něj ten foťák bude byť jen vteřinu mířit). Čekala jsem, že se sesypu, že to neustojím. Kupodivu má reakce byla téměř opačná. Jistěže neskáču radostí metr dvacet, ale už jsem nejspíš dospělá a vidím za tím malým oranžovým papírkem spíš výhody. Hlavně tu, že druhá kouzelná kartička se dává za přední sklo do auta a už konečně můžeme parkovat u vchodů obchoďáků a lékařských institucí blíž než o 3 ulice a dvoje příkré schody dál.

Maty dostane příspěvek na benzín, aby si svou novou výhodu mohl patřičně užít a jezdil nebezpečně rychle a hodně daleko naším potlučeným kombíkem. Snad jednoho dne koupíme i slíbené chodítko (úděsná pálka. Podezřívám výrobce, že je vyrobeno z čistého zlata a v dutých trubkách nacpaný pervitin) a speciální kolo (obdobný případ. Jestli se na něm někdy naučí jezdit, přihlásím ho na první možnou paralympiádu, aby ho mohl ukázat celému světu v plné parádě) a vůbec spoustu jiných dalších a pro Máťu velmi důležitých kompenzačních pomůcek.

Dnes ho přišla posoudit paní ze sociálky, kolik že bodíků v tom slavném seznamu splňuje, aby mohl dostat nějaké korunky. Hned poté co jsem jí nabídla sklenici vody jsem ji ubezpečila, že naše jednání bude stručné a krátké :"Četla jsem seznam na internetu. Matýsek umí sedět." Hotovo. Přesto dostála své povinnosti a poctivě se mě na jednotlivé položky vyptala. U otázek sebeobsluhy to bylo jednoduché - Ne, neobleče se sám, neví k čemu jsou kalhoty natož aby je dokázal chytit do ruky. Ne, sám nejí, na lžičku ve vlastní ruce má snad alergii a samotným jídlem trénuje hod do dálky. Ne, neumí si vyčistit zuby a i jeho vlastní matka vyzbrojená ručníkem a kartáčkem se stává nepřítelem číslo 1.
Horší byla komunikace: "Orientuje se v bytě?" - No copak já vím, zeptala jsem se ho, jestli ví, kde máme koupelnu. Prý "Gek". Jestli je to ano nebo ne, nechala jsem paní na posouzení. "Má kamarády?" - Fáfa ve školce má péči, jestli má Maty dost hraček a Zuzanka mu závidí kočárek. Jestli je tohle přátelství, ano. Má spoustu kamarádů.

Paní byla velmi sympatická, velmi milá a velmi rychlá. Vysvětlila mi, co nás přibližně čeká, že jednání se potáhne dlouho a dlouho a možná za rok touhle dobou se nám ozvou. - Ne, pokud Maty začne chodit a mluvit a nastoupí na vysokou před dosažením věku 4 let pro vysoké IQ, nemusíme volat. Oni se to dozvědí sami a navíc: fakt to na zázraky nevypadá. Dobrá, budeme čekat. My jsme rodina trpělivá.

Ovšem paní se mýlila. Předevčírem se Matýsek začal plazit. Zatím pomalounku polehounku aby se nepředřel a nezranil, přeci jen je to velmi prudký pohyb směrem vpřed, ale opravdu jsem viděla, jak zvládl 2 tempa. Jak říkám. My jsme trpěliví. My si počkáme....

4 komentáře:

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...