pondělí 19. července 2010

Já Matýsek

Ze začátku to vypadalo na klasickou průměrnou neděli. Vzbudil jsem se v tý pitomý modrý posteli co se dobře skládá do auta. Aha! Jsme u babičky. Zavolal jsem nánu. Nic. Zkusil jsem tátu, taky ticho. Sakra, že by mě definitivně odložili?! Ale neeee, strach by jim nedovolil. Pořád mi vykládají jak mě maj rádi a že jsem jejich sluníčko ťuťuťu, přeci by mě tu nenechali.

Je to dobré, velká postel se pohnula. Posadil jsem se a viděl tátu jak se pomalu zvedá a má u toho řeči, že je brzo a ještě jsme mohli chvilku zařezávat. Nic takového! Mám v plínce povodeň, jestli mě rychle neposadí na záchod, stanou se i horší věci a v bříšku mám vakuum. Okamžitě tam potřebuju něco nacpat, a jestli k tomu nedojde do před pěti minutami, fakt se ošklivě vzteknu.

K snídani hnusnej rozinkovej koláč s jabkama. Zkusil jsem bojkot tím, že jsem každé sousto přežvykoval aspoň stokrát, přidal jsem k tomu pár peprných poznámek a táta nakonec vyměknul a přinesl jogurt. Aspoň něco. Nána by mi určitě namazala chleba sýrem. Chybí mi.

Přebalený, najezený a spokojený jsem byl posazen na svůj soukromý koberec, obložen hračkama, abych se bavil. Tak jsem začal rabováním babiččiných dvd. To se tátovi moc nelíbilo a přesunul mě k mé krabici s plastovými zvířátky a stupidně barevnými autíčky, kterým jsem ulámal kolečka, abych si něco vhodnějšího našel tam. Ha ha. Doplazit se zpátky k inkriminované poličce mi zabralo sotva pár minut. Zjistil jsem, že se dá vytáhnout ven ze skřínky i s přehrávačem. Fájn! Boucháním jsem opět přivolal svého opatrovníka. Kruciš. Polička zavřena a já zase sedím u té protivné krabice, jejíž obsah jsem vysypal snad tisíckrát a každý jeden kus rozházel po půlce obýváku. Nuda. Kde je ta nána?

Po obědě jsem čekal, že budu uložen na odpolední siestu. Ve chvíli, kdy se mi začaly příjemně zavírat oči mě oblékli a posadili do auta. Prý jedem na výlet. Super!
Přijeli jsme do Karlových Varů, naložili mě do kočáru a vyrazili jsme. Bylo krásně, teplo a já začal s houpáním tlumičů opět slastně usínat. V jednu chvíli mě vzbudil nadšený výkřik "Tady sedí!" Copak? Že by po festivalu zbyla nějaká celebrita? Otevřel jsem jedno unavené oko. Nána! Hurá!
Kdybych mohl, skočil bych jí radostí do náruče! Konec nudy, mám koho tahat za vlasy a lechtat na nohou! Obejmul jsem ji jak jen mi to mé krátké ruce dovolily a nadšeně jí zaslintal do výstřihu ve snaze dát jí pusu. Svět je zase v pořádku.

1 komentář:

A dál?

      V poslední době mi sdílení Matýskova dalšího osudu moc nejde. Není to proto, že by to byla slova a odstavce nacpaná slzami k prasknutí...