...
Dokud bylo ve městě tolik stromů, dalo se každý den vyhlížet, jestli je jaro, až jednou ráno je přinesl přes noc teplý vítr. Někdy je těžké, studené deště zase zahnaly, takže se zdálo, že už jaro nikdy nebude a že člověk přijde v životě o jednu roční dobu. To bývala v Paříži jediná opravdu smutná doba, protože to bylo něco nepřirozeného. Člověk čekal, že mu bude smutno na podzim. Každý rok kus člověka umíral, když ze stromů padalo listí a ve větru a ve studeném zimním světle trčely holé větve. Člověk však věděl, že jaro zase vždycky přijde, tak jako věděl, potom co řeka zamrzla, že jednou zase poteče. Ale když ty studené deště nepřestávaly, až jaro zabily, bylo to stejné, jako když někdo mladý umře bez příčiny.
Tenkrát ovšem nakonec přišlo jaro pokaždé, člověka však děsívalo pomyšlení, že málem nepřišlo.
...
Pohyblivý svátek
Žádné komentáře:
Okomentovat