Představuju si ho tak, že ležím na pláži na nějakém hodně vzdáleném exotickém ostrově, propékám své faldíky v teplých slunečních paprscích, u nohou šumící moře, nad sebou listy palem. Takový ten klasický kýč co visí na zdech cestovních agentur. Zima daleko, domácnost daleko, práce daleko, všichni strašně daleko, starosti nikde.
Realita vypadá samozřejmě úplně jinak. Knížku jsem ještě neotevřela a vypadá to, že zase stihnu před půlnocí přečíst 3 - 4 řádky, než mi klesnou víčka. Učebnice francouzštiny leží možná někde zapomenutá, neviděla jsem ji tak dlouho, že pochybuju, že je vůbec v tomhle bytě. Výukový program HTML jsem sice spustila, ale přes všechna internetová okna chudák není vidět. Zato mám na zítra naložené maso, převlečené postele, upečenou buchtu. O kterou tady stejně nikdo nestojí, takže ji v neděli značně okoralou ponesu do práce. Sakra, jsem já vůbec normální?! Mám pár hodin volna, které můžu naprosto beztrestně využít jen sama pro sebe a já zase běhám kolem plotny. IQ houpacího koně, řekla bych.
Proč my matky fungujeme jen ve dvou režimech domácnost/děti? Proč si neumíme odpočinout? Třísknout sebou na pohovku a chvilku, alespoň malou chvilku nedělat vůbec nic. Vždyť já za vrchol relaxu považuju naprosto se ztrhat poklusem kolem sídliště. A to se musím přiznat, že jsem tak asi nejlínější ženská ve svém okolí. My to máme nejspíš v genech. Tak jako chlapi výměnu kola u auta nebo zálibu ve sledování sportovních přenosů.
Celé to proflákané dopoledne se utěšuju myšlenkou, že žehlení zvládnu odpoledne, zatímco bude Matýsek spát a než se vrátí J. z práce. Ne, že by měl něco proti mojí lenoře, naopak mě v gaučingu vehementně podporuje, ale že by místo mě přiložil ruku k dílu, to by musel být po dovolené nebo bych byla mrtvá nebo bychom se museli obden vracet z nemocnice. A nejvíc z tohoto plodného dne se těším na to, až přijde zřítelnice oka mého z práce (kde stejně jako já seděl u netu nebo pařil hry, známe své lidi při pátku) a zeptá se, proč jsem si místo buchty, postelí a žehlení nezdřímla. Fakt se těším, až mu hodím něco těžkého na hlavu.
Žádné komentáře:
Okomentovat